(Všem, kteří čekali, že se dozví nějaké rady a tipy ohledně seznamování se, ať už ekologicky nebo s ekology/ekoložkami, se tímto omlouvám za zklamání.)

Příběh ze života

Možná jste při rozbalování dárků zažili situaci, kdy na vás někdo z vašich blízkých apeloval, abyste netrhali ten papír, protože je to škoda, ještě vydrží a využije se i příští rok. V některých rodinách tahle hláška patřila (nebo možná stále patří) k tradicím stejně jako bramborový salát nebo zdobení stromku. Když jsem byla malá, nějaká udržitelnost mi byla ukradená protože dárky, a později jsem měla zase jiné priority a spořivost brala spíš jako záležitost pro starší generace. My mladý tohle řešit nepotřebujem (zvlášť, když nás ještě živí rodiče, heh). Přece nebudu pořád šetřit jako babi.

Teď je mi přes 30 a šetřím jako babi. A nejde jen o peníze a všeobecnou šetrnost, ale i o ekologii (překvapuje vás to? nemělo by).

Proč jste hrozný člověk

Balení dárků tak, jak ho známe, tedy do ozdobného papíru nebo taštičky, je problémové hned z několika důvodů. Ne každý je šetřílek, a tak velké množství tohoto „obalového materiálu“ končí v popelnici po jednom použití, což já od jisté doby považuji za jeden z největších wtf okamžiků z Vánoc. Možná si říkáte, kdo jsem já, abych soudila, ale v tomto případě na to mám právo, jelikož já v tomhle případě opravdu máslo na hlavě nemám, hehe.

Už jenom představa, kolik energie a zdrojů se vyplýtvá na výrobu něčeho, co se na dárku ohřeje doslova pár minut (pokud kupujete a balíte dárky už v srpnu a myslíte si, že jste skvělý člověk, jelikož vám ten balíček hnije ve skříni o několik měsíců déle, tak pardon, ani tak nejste žádný zázrak) ve mě skoro vyvolává záchvat environmentální úzkosti.

Jako jo, jestli máte potomky, určitě budou z papíru s Tlapkovou patrolou (nebo co zrovna frčí) nadšeni (asi tak 30 vteřin), ale ne každý dárek musí být zabalený takhle. Nebo jim toho nedávejte tolik. Nebo si z toho papíru pak s děckama alespoň něco vyrobte.

Dalším problémem je materiál, respektive z čeho a jak se ten váš fancy papír vyrobí. Pokud to není obal recyklovaný nebo se štemplem FSC (certifikace šetrného lesního hospodaření a odpovědného původu dřevěných výrobků), o to menší smysl dává, abyste ho použili jako jednorázovku.

A když jsme u té recyklace, nesmíme opomenout ty narvané modré kontejnery po Štědrém dnu; většina těch veselých barevných papírů tam totiž nepatří. Proč? Právě kvůli tomu potisku – často se totiž jedná o speciální barvy, povoskování, třpytky atd., což z papíru dělá dále nerecyklovatelný. Takže pokud jste si doteď mysleli, že ulevíte svědomí tím, že dárkový papír alespoň vytřídíte, tady je váš reality check – to co děláte nemá smysl a zbytečně tím v kontejneru zabíráte místo. Není zač.

Jak se stát lepším člověkem, respektive baličem

Hejtu bylo dost, tak se pojďme podívat na to balení.

1. Nebalení

To je rada! Wow. Kvůli tomu jsem to dočetl/a až sem?? Je to tak.

Možná jste čekali nějakou bombu (a možná to trochu bomba je), ale nejjednodušší a nejekologičtější řešení je nebalit dárek vůbec. Jen si to si to představte – ušetříte peníze, čas i nervy (kdo má ještě před Vánoci čas a energii vybírat z padesáti odstínů ozdobných papírů), prostě bájo.

Uznávám, že tato varianta je vhodná spíše pro dospělé, případně pro uvědomělé děti a mladistvé intelektuály, ale i tak stojí za zkoušku (stejně všechny nejvíc zajímá, co je uvnitř toho balíčku). Navíc, pokud obdarovaný předem ví, co dostane, je jenom na místě si to divadýlko s hezkým balením odpustit.

Nebo vyberte takový dárek, který obal nepotřebuje – vezměte své blízké na výlet nebo jim připravte něco dobrého k jídlu (jen ne bramborový salát a cukroví, proboha).

2. Co dům dal

Udělejte obhlídku svého obydlí a zkuste najít vhodný materiál na výrobu pěkného obalu na váš dárek. Může to být třeba popsaný papír (ale buďte opatrní, asi nechcete aby obdarovaný viděl váš výpis z účtu nebo úryvek z deníčku), starý plakát, výplň, která vám přišla v nějakém balíku, letáky, noviny… Bizár? Trochu. Ale rozhodně eko.

3. Co dal někdo jiný

Tento způsob balení dárků je můj oblíbený (hlavně proto, že je zadarmo, haha). Jakmile se ke mně dostane nějaká dárková taštička, pěkný papír, stužka, nasyslím to do skříně a vytáhnu při nejbližší příležitosti. A pak můžu machrovat. Chlubit se cizím peřím a tak dále.

Možná si říkáte, jestli někoho třeba neurazí, když dostane dárek zabalený v něčem, co vám před pár měsíci sám dal. Asi takhle – vy si pamatujete, jakou taštičku jste kdy komu dali? Já rozhodně ne. A pokud vy ano (to si vedete nějakou evidenci, tabulku v excelu nebo?) … jako sorry, ale asi byste si měli najít nějaký normální koníček.

Á propos, pokud se někdo urazí kvůli takové pitomosti, tak prostě příští rok nic nedostane. Kruté, ale takový je život a ta ekologie se sama neudělá.

4. Sbohem a šáteček

Říká vám něco furoshiki? Mně před pár měsíci taky ne. Ale strejda Google ví všechno a já díky tomu můžu dělat chytrou. Jedná se o způsob balení do šátku – techniku, která pochází z Japonska a je až překvapivě snadná. Tedy pokud nemáte obě ruce levé. nebo pokud nemáte ruce vůbec.

Použitý šátek pak obdarovaný může dál využít, ať už na nošení nebo zabalení dalšího dárku. A kde vzít šátek? V second handu, u sebe ve skříni nebo u někoho jiného ve skříni (hlavně se nejdřív dovolte majitele, než mu šáteček sbalíte, jo?).

A pokud vás furoshiki nezaujalo nebo máte fobii ze šátků, dárek zabalte do plátěného pytlíku, který také nabízí mnohé využití v domácnosti obdarovaného. A pokud si pytlík sami ušijete a třeba tím ještě i upcyklujete nějaký zbytek látky, zasloužíte si titul TOP Balič roku.

5. Lepší papír

Je docela dobře možné, že vám ani teď není žádný z mých návrhů dost dobrý (tak já už nevím, co byste ještě chtěli), protože nedáte dopustit na papír. V tomto případě se buď vraťte ke třetímu bodu a využijte metodu „co dům dal“ nebo zvolte recyklovaný/recyklovatelný papír. Sice jej neseženete v tolika barvách a všemožných designech, ale účel rozhodně splní. A pokud vás jednoduchost hodně trápí – můžete si ho tematicky dozdobit: pokreslit, popsat nějakými vzkazy nebo přáními, polepit atd. Spokojení?

6. Na všechno kašlu.

Abychom za tím vším udělali takovou negativní tečku a zachovali tak vibes z úvodu, nadhodím, že úplně nejvíc eko by bylo vykašlat se na dárky úplně. Na stromek. A na Vánoce. Ale chápu, že ve většině domácností je tato varianta tabu. Tak aspoň to balení, jo? Dík.

Zní to trochu jako ze seriálu Hvězdná brána s Goa’uldy a jejich hostiteli, jenže tady by se dalo polemizovat nad tím, zda se opravdu jedná o symbiózu, potažmo vzájemný prospěch. Je pravda, že Goa’uldi pomáhali udržovat tělesnou schránku své… ehm… oběti?… ve skvělé kondici, ale nabízí se otázka, jak velká výhra to pro toho hostitele byla…

Zkuste si to představit – žádná rýmička, bolavé zuby, migréna. Nikdy jste nebyli v lepší kondici. Ale taky jste v sobě neměli slizkou příšerou, která vás v podstatě jen využívá pro dosažení svých cílů. A nemluvíme o založení rodiny, stavbě domu nebo rozjetí byznysu, ale o zotročení lidstva a dalších obyvatel vesmíru. Hnus, velebnosti.

Zpět k tématu

Tak se zase uklidníme a vrátíme se ke původnímu tématu. Kombucha, tedy nápoj, který se z násady kombuchy vyrábí, je v podstatě fermentovaný čaj. Hodně oslazený čaj. A nejspíš vás to šokuje, ale kombucha pochází z Číny jako další miliarda věcí, které jsme od nich převzali (hlavně, že teď je pořád hejtujeme, že si odněkud něco přeberou a začnou to sami vyrábět). Bohužel se mi nepodařilo vypátrat, jakým způsobem na kombuchu tamní obyvatelé přišli, ale představuju si, že to byla náhoda na způsob objevení penicilinu. Prostě si osladili čaj, zapomněli na něj, pak ho zase objevili, někdo se napil a nejen, že ten někdo neumřel, ale ukázalo se, že je to docela fajn pitíčko a už to jelo.

A to bychom nebyli my, lidé moderní doby, abychom z něčeho, co se používá už stovky let, neudělali „superpotravinu“, „recept na dlouhověkost“ a takovou tu pseudoreklamu „používejte tuto ingredienci abyste se zbavili ledvinových kamenů“ nebo „objevila nápoj nesmrtelnosti a všichni ji teď nenávidí“, která na nás vyskakuje při čtení Novinek a dalších erudovaných online deníků.

No, jenže kombucha je fakt super a dle mého názoru si ten hajp prostě zaslouží. A taky se kvůli její popularitě nevypalují plantáže, nekácí lesy, nezabíjí zvířata a nevykořisťují lidi (to spíš my vykořisťujeme ty nebohé bakterie). Dle dostupných informací je kombucha velice zdraví prospěšná, obsahuje vitamíny, minerály a různé kyseliny, které vám pomůžou se žaludečními problémy, oslabenou imunitou, hubnutím, trávením… Dál se rozepisovat nebudu, protože to, jaké zázraky tenhle nápoj dovede, se dočtete na x webových stránkách a proč bychom nosili dříví do lesa, že.

Jen nezapomeňte, že ne všechno na těch internetech je pravda, takže pokud na základě nějakého rádoby odborného článku budete očekávat, že vám pití kombuchy vyřeší vypadávání vlasů nebo poruchu erekce, můžete být zklamaní…

Kombuchu znám už docela dlouhou dobu, sice ne tak dlouhou, jako Číňané, ale určitě delší, než je ten její boom v posledních letech. Oblíbila jsem si ji díky té sladké, naoctovatělé chuti, která mi – zvlášť v létě – přijde velice osvěžující. A pokud mám pocit, že moje zažívání není úplně v pohodě, lupnu tam malou skleničku a jsem dobrá. Tím za mě k pozitivním účinkům na zdraví… Wow.

Rozvedu to. Trochu.

Hlavním důvodem je nejspíš to, že nemám žádné zdravotní problémy (klepy klep) a můj životní styl je na dost dobré úrovni (no… zase si nepředstavujte Bryana Johnsona, ale dovolím si tvrdit, že jsem na tom určitě mnohem lépe než spousta mých vrstevníků), a tak těžko říct, zda za ten můj stav může kombucha nebo něco úplně jiného. Takže jestli si kombucha poradí s vypadávání vlasů a poruchou erekce vám bohužel nepovím.

No, a protože (nebo právě proto?) kombuchu piju velmi často, přestalo mě bavit ji kupovat. Jednak ne všechny dostupné mi chutnaly (moc sladké, málo octové, moc ochucené), a ty, které mi chutnaly, u nás v lokální vesnické večerce nemají. A já nebudu jezdit 20 minut do města, protože ekologie, peníze za benzin, lenost a tak dále. Dalším aspektem byla cena – jako pardon, ale 400 ml za 60 korun? Odmítám.

Takže co? Vyrábím si kombuchu doma. A řeknu vám – proč jsem to neudělala dřív? Je to snadné, chutné, levné a občas i trochu vzrůšo. Třeba když přemýšlíte, jestli už to stočit nebo ještě pár dnů vydržet, jaký použijete čaj, kolik toho tentokrát uděláte… Hobby jako blázen.

Jak to dělám

Výroba kombuchy je tak jednoduchá, že bych možná ani neměla používat slovo „výroba“, ale co už. Stačí vám zelený nebo černý čaj, cukr a násada kombuchy. Jo a taky nějaká vhodná nádoba. Já jsem využila velkou lahev na limonádu, kterou jsem si pořídila asi před 6 lety na oslavy a návštěvy, než jsem si uvědomila, že mě vlastně tyhle události vůbec nebaví a přestala jsem si domů zvát lidi

Sice to trvalo, ale nádoba se tak nakonec dočkala využití a kohoutek se navíc ukázal jako super praktický pro průběžné ochutnávání nápoje. Ale jinak úplně dobře poslouží třeba zavařovačka (ideálně taková ta obrovská „hospodská“ od nakládaček). Násadu kombuchy jsem koupila ve zdravé výživě asi za 100 Kč. Značku Stevikom jsem zvolila z toho důvodu, že jinou neměli

Svoji první (a zároveň nejlepší, tudíž i nejčastěji připravovanou) kombuchu jsem udělala z 1 litru bio sypaného černého čaje a 80 g cukru. Postup je opravdu primitivní (pokud nejste jeden z těch lidí, kteří spálí i čaj, v tom případě vám nedoporučuju se o kombuchu ani pokoušet, protože základem je právě čaj): uvařit čaj, nasypat do něj cukr, nechat čaj vychladnout, přelít ho do větší skleněné nádoby (bez víčka – místo toho se použije kousek látky) a dát do něj násadu.

Nápoj pak necháte fermentovat na místě, kde je pokojová teplota a kam na něj nedosáhne sluníčko. A dostáváme se k nejtěžší fázi – čekání. Podle návodu na mé násadě by se měla kombucha nechat zrát až 20 dnů, na což já ale většinou kašlu.

Kombuchu dělám stále dokola, takže chudinka násada si moc neodpočine – přiznávám, že v tomto vztahu jsem spíš ten Goa’uld já. Ale když už jí chci dopřát volno (většinou proto, že já mám volno), vyndám ji, a i s trochou čaje, respektive hotové kombuchy, přendám do menší zavařovačky a schovám do lednice. Tam na mě bude trpělivě čekat, dokud se k ní opět nevrátím… Toxická dynamika jako vyšitá.

Co k tomu dodat? Kombucha je prostě boží a kdo nevěří, ať tam běží… a zkusí si ji taky vyrobit.

Enjoy!

A teď ani v nejmenším nenarážím na uplynulé volby, ale spíš na tu domácí, potravinovou politiku každého z nás.

Všichni lžou a do mekáče nikdo nechodí

Myslíte si, že jste na tom dobře, neplýtváte, kupujete jen to nejnutnější a všechno zvládáte spotřebovat včas? Jo? Tak jak mi vysvětlíte, že podle odhadů ministerstva zdravotnictví jenom v loňském roce každý Čech vyhodil průměrně 90 kg potravin?? Udělali chybu v desetinné čárce, nevyšel jim vzoreček nebo prostě kecaj? Anebo kecáme my? Jako když věčně někdo ohrnuje nos nad fastfoodem, ale když jdete kolem mekáče (protože zrovna vy jste ten človíček, který chodí jen okolo, nikdy dovnitř), vždycky mají plno. Asi placený kompars nebo co.

Stejně jako v diskuzích na téma plýtvání se téměř každý přispěvatel rozčiluje, že ta data musí být nadsazená, protože u nich se nikdy nic nevyhodí, maximálně tak slupka od bio banánu (jedna ročně), které nejdřív uspořádají rozlučkový rituál a až pak ji vědomě, se záměrem vloží do designového vermikompostéru… A tomuhle věříte? Tak až příště půjdete z okolo toho mekáče, vezměte to i k popelnicím a pak si povíme (a ne, že si vyberete zrovna den, kdy se vyváží odpad).

To se hrabou v popelnicích nebo…?

Možná vás teď napadá, jak je vůbec možné se k takovým údajům dostat. Mně to vrtalo hlavou taky, takže jsem trochu zapátrala, ale abych byla upřímná – odpovědi mě uspokojily jen částečně a spíš jen vyvolaly další otázky.

Například průzkumy, tedy různé ankety a dotazníková šetření, kde respondenti uvedli, kolik potravin vyhazují. Jenže… dokáže člověk opravdu odhadnout, kolik toho během týdne, měsíce nebo roku vyhodí? A pokud ano, přizná to (tu jednu slupku od bio banánu)? Kdybyste se zeptali mě, asi bych nebyla schopna realisticky odpovědět. Myslím si, že za rok – co se týče jídla – toho vyhodím velmi málo. Ale co je málo? A jak převést „málo“ na kilogramy?

Další metodou, kterou jsem našla, bylo sledování odpadu, čímž se myslí měření hmotnosti nebo objemu vyhozených potravin z domácností. Ale jak? JAK? Přece nejsme celebrity, aby se v našem odpadu někdo hrabal… Což je samozřejmě dobře, jelikož by se tam taky mohlo najít něco kompromitujícího (třeba obaly z toho mekáče).

Pak na mě vyskočily ještě „potravinové deníky“. Což mi zavání stalkerstvím přes nějakou appku nebo – opět – dotazníkem, anketkou. Takže jsem zmatena, rozpolcena a cítím se neúplně. Pokud se někdo takovým výzkumem zabýváte nebo se hrabete v cizích odpadcích (případně obojí), budu vám vděčná za osvětlení této záhady.

Do té doby budu těm průzkumům, sledováním a odhadům věřit. A proč vlastně ne? Lidi páchají i horší a bizarnější skutky, než je vyhazování jídla… Třeba vraždy a tak.

Cukety a plačky

Hele a co ty cukety, je jich tu plno, mi vole vysvětli, kde se tu vzaly. No kde, na zahradě. Stejně jako ořechy, jablka, rajčata, třešně a další plodiny. A zatímco já jsem nadšená z každé rostliny, kterou mi nedožrali slimáci, jiní zahrádkáři a pěstitelé (ne všichni samozřejmě, ať zbytečně negeneralizujeme) si stěžují, kolik se toho zas sakra urodilo a kdo to má furt sklízet, sbírat a řešit. Víš co, mámo, upečeš děckám závin a na zbytek kašlem. Tak to prostě shnije, no.

Jako já nevim, ale slyšeli jste někdy třeba o zavařování?

A pořád se bavíme o běžných domácnostech, ne o velkopěstitelích a profesionálních zemědělcích. Zdá se, že ti naopak každý rok pláčou, že bylo moc sucho, málo sucho, že (ne)mrzlo, hodně pršelo, nedostatečně pršelo, zkrátka zase špatná úroda, nedá se nic dělat, musíme zdražovat. Skoro až srdéčko usedá nad tím, jaký mají ti chudáčci pech. Ale ne to moje, protože spousta těch „chudáčků“ si za to může sama. Svým nešetrným hospodařením a ignorantským přístupem totiž pomáhají ten problém vytvářet.

Dostáváme se k pointě?

Ale o tom zas jindy. Přichází totiž čas na závěrečná poučení a moudra. My totiž nejsme zemědělci, ani ignoranti, my nejíme mekáč a chceme dělat věci jenom správně, šetřit penízky, žít bio eko ezo a tak dále. Takže se koukneme, jak plýtvání předcházet.

Jo a nemusíte mít strach, nečeká vás nic převratného, ale naštěstí ani složitého a čas od času prostě neškodí si tyhle zdánlivé banality připomenout. Protože to známe – všichni všechno ví, ale když dojde na lámání chleba, realita je často úplně jiná. Jako když všichni ví, že by si měli po návštěvě wc umýt ruce, ale ne každý to opravdu dělá. Fuj.

• Co je doma, to se počítá

Zase klídek, okej? Nemusíte počítat každou špagetu a zrníčko čočky, bohatě postačí, když budete mít alespoň základní přehled o tom, co se u vás ve špajzu/lednici/mrazáku/sklepě nachází (a ano, stále se bavíme o jídle, ne o jiných věcech, které se tam dají „skladovat“). Tím předejdete nakupování potravin, které už doma máte. A to chceme. Proč? Protože všechno má svůj breaking point, datum spotřeby, nic nevydrží věčně a tak dále.

Takže pokud vás neláká jíst dva roky prošlé těstoviny nebo začít chovat potravinové moly (i když z perspektivy tohoto článku by obojí bylo pořád lepší, než ty potraviny vyhodit… ehm?), nakupujte s rozmyslem.

• Jak v posteli, tak v jídle,

řekla bych. V obou případech je totiž důležité vědět, co máte rádi. Usnadníte si život a pomůže vám to předejít nechtěnému experimentování. Je sice fajn zkoušet nové věci, ale nemá smysl se nutit do něčeho, co je vám proti srsti.

Hele, to je trochu moc abstraktní, co takhle nějakej příklad?

Jasně, tady je: avokádo. Neexistuje snad jiné ovoce (jo, fakt je to ovoce), které by kolem sebe mělo takový hajp. Schválně se zkuste podívat na video nějakého fitness/healthy lifestyle/pilates princess girlie influencera nebo influencerky, kde sdílí svoji ranní rutinu nebo „co jsem dnes jedl/a“. Ráno je to voda s citronem a smoothie nebo avochleba. A vy třeba taky chcete být fitness healthy pilates princess – nebo prostě jen vylepšit svůj jídelníček – a to avokádo si koupíte. Jenže zjistíte, že vám vlastně nechutná. Ale i tak si ho koupíte znovu, protože je to IN a hrozně zdravý a kdo nejí avokádo, brzo umře. A jak to dopadne? Budete jeho konzumaci odkládat tak dlouho, dokud vám neshnije před očima (a že to avokádo umí). A voilà! Máme tu další food waste. Takže se na to vykašlete. Umřete s avokádem i bez něj.

A jestli jste pořád nepochopili, co jsem vám chtěla sdělit (a netvrdím, že je to nutně vaše vina) – prostě si vytvořte seznam svých oblíbených pokrmů a podle něj si pak sestavte plán nákupu.

• Plánování, matka moudrosti

A opakování taky, takže – je důležité mít přehled. Nejen o tom, co (ne)máme ve špajzu/v lednici/ve sklepě (případně v posteli), ale i jaké jídlo chceme mít v následujících dnech na talíři. S plánem se nám lépe a jednodušeji vaří, peče a samozřejmě i nakupuje. Předejdeme tím vyhazování prošlého jídla, připravování příliš velkých porcí (a tím pádem vyhazování prošlého jídla) a budeme více imunní vůči nakupování potravin, se kterými si ve finále nevíme rady (viz odstavec o avokádu).

• Dej si jídlo, než koupíš jídlo

A místo zvířátka tu máme klasickou radu nakonec. Nikdy nechoďte do obchodu hladoví, jinak se z vás stane impulzivní nakupovač nesmyslů, který bojkotuje i svůj vlastní, pečlivě připravený, nákupní seznam. Radši si před cestou do obchodu snězte ten bio banán.

No a protože článek už je skoro delší než řeka Amazonka, další moudra, rady a tipy vám předám zase příště.

Papa.