Kdo to je a proč se o něm vůbec bavíme?

Možná jste tu fotku už někde viděli. Starší pán, brýle, usmívá se do objektivu a jinak moc nevíme, protože zbytek těla mu zakrývá obrovský demižon. Ne, tohle není Láďa, alkoholik odvedle, toto je pan Latimer. A v demižonu není pálenka, ale rostliny.

Příběh pana Latimera se v detailech zdroj od zdroje liší, takže vám ho převyprávím podle toho, na čem se všechny shodly (i když je to nejspíš tím, že se jejich tvůrci navzájem ehm… „inspirovali“). Takže; pan Latimer se prostě na Velikonoce roku 1960 rozhodl, že do toho prázdného demižonu, který se mu doma už nějakou dobu povaluje, zkusí strčit malou rostlinu (konkrétně poděnku, kdybychom tu měli nějaké zapálené přírodovědce), aby viděl, co se s ní stane… Trochu zvláštní, uznávám, na druhou stranu si myslím, že lidé o Velikonocích prováděli i horší věci (třeba někoho ukřižovali a tak).

Ale nemůžu si odpustit poznámku, že pan Latimer ty svátky vzal asi taky trochu moc vážně, když se rozhodl hrát si na Stvořitele místo toho, aby si dal třeba šlofíka nebo popil s kamarády nebo co pánové v jeho věku o Velikonocích dělávají… Nicméně kdo jsem já, abych soudila (ano, je to jenom fráze, protože já pořád někoho soudím, ale tentokrát to myslím vážně), jelikož i některá moje životní rozhodnutí jsou přinejmenším diskutabilní.

Na fotografii vypadá jako takový milý děda, že?

Tak si pojďme ještě říct, že dle dostupných zdrojů ten jeho demižon původně sloužil ke skladování kyseliny sírové. A pan Latimer byl… elektroinženýr?! Jako já nejsem žádný vědátor, ale nemyslím si, že by elektroinženýr potřeboval k výkonu svého povolání kyselinu. Můžeme tedy doufat, že demižon jen od někoho dostal (proč sakra?) a bylo mu zkrátka blbé takový dárek odmítnout. Jé, velká skleněná nádoba. A prázdná? Super, to jsem si vždycky přál.

Možná byl pan Latimer taky jen obyčejný domácí kutil, který chtěl z poděnky a kyseliny (já vím, jak to vypadá, ale řekli jsme si, že to byl elektroinženýr, ne botanik) stvořit nějaké monstrum či co. Nebo ho už omrzela manželka a tak si chtěl vypěstovat milenku. Představte si jeho zklamání, když mu místo šťabajzny à la Posion Ivy vyrostlo takové… křoví.

Tak dál.

Pak si pan Latimer zřejmě našel nějaký jiný koníček, protože demižon dal pod schody a otevřel ho (údajně) až po 12 letech. Nalil do něj trochu vody, čímž veškerá péče skončila a od té doby nechal demižon žít svým životem. Doslova.

Nicméně ruku do ohně za to samozřejmě nikdo nedá, protože vycházíme pouze z informací, které tenhle pán sám vypustil do světa. Takže klidně mohl celou dobu kecat a my mu to žereme ještě v roce 2026. Ale co už.

V každém případě – dle svých slov – se o terárium v podstatě vůbec nestaral, jenom pozoroval, jak se poděnka v demižonu rozrůstá v malý prales a postupem času si tvoří svoje vlastní klima. Jak je spokojená a nikoho a nic nepotřebuje. Tomu já říkám self-sufficiency at its best.

Jak to celé dopadlo?

Terárium vydrželo pod schody celkem 27 let, než se Latimerovi odstěhovali. Bohužel jsem se nikde nedočetla, jestli se demižonek stěhoval s nimi nebo ho v tom domě nechali jako věcné břemeno novým majitelům.

Pan Latimer kdysi v rozhovoru pro Daily Mail uvedl, že by ho chtěl jednou darovat dětem (wow, to ses teda předal, fakt díky, táto)

Jakoby nevíme

…nebo Královské zahradnické společnosti. Jenže to vypadá, že si terárium nakonec spíš vzal hrobu, protože tady všechny stopy (a zároveň i náš příběh) končí. Ale třeba starý pán stále žije, protože mu to s tou Poison Ivy nakonec přece jen vyšlo (a poděnka byla celou dobu jen zástěrka), ona ho napustila nějakým bio eko lektvarem a žili šťastně (i s tím demižonem samozřejmě), ale ne do smrti, protože to se jim díky těm rostlinným dryjákům a biohackingu nikdy nestane (kam se hrabe Bryan Johnson).

Jak se stát panem Latimerem

(ano, tady se konečně dostáváme k tomu, jak si vyrobit to terárko)

Pokud čekáte, že vám poradím, jak se stát elektroinženýrem nebo jak si vypěstovat novou partnerku, tak ne. Sorry.

My si totiž povíme, jak vyrobit rostlinné terárium, i když toho wow efektu, který se podařil panu Latimerovi už nejspíš nedosáhneme. No, nevadí. Experiment je to i tak zajímavý a navíc velice jednoduchý. A protože se blíží Velikonoce, možná i ten prázdný demižonek bude

Pokud toho tolik nevypijete, vystačíte si i s větší lahví (ideálně takovou, která má širší hrdlo, jinak tam veškerý obsah budete muset ládovat pinzetou a provizorním trychtýřkem, což je dost opruz) nebo zavařovačkou. A ne že hned poletíte do Pepca utrácet za nějaké fancy designové sklenice. Jen si pěkně najděte něco doma, tady jste na bio eko blogu.

Konečně jdeme na to

Nutno říct, že pan Latimer se s tím moc nepáral, prostě zasadil rostlinku do demižonu a vyčkával, co bude. Jenže, v 60. létech byli lidé drsní a odvážní. Jako dárky si dávali demižony s kyselinou a prováděli testy na rostlinách. Od té doby jsme jako společnost hodně pokročili; jsme labilnější, křehčí a méně odolní, tak se radši pojistíme a narveme do té sklenice x dalších věcí, abychom si zajistili, že náš projekt skončí happyendem.

Co potřebujeme?

• skleněnou nádobu s víčkem
• písek (jako podklad kamínky a základní vrstvu)
• kamínky větší (na drenáž)
• kamínky menší nebo štěrk (na zasypání mezer mezi většími kamínky)
• kousek geotextilie (aby substrát nepropadával ke kamínkům) a něco na její zatížení (třeba další kamínky)
• aktivní uhlí (aby nám tam všechno neshnilo – jo a bavíme se o uhlí do substrátu, to živočišné si nechte v lékárničce)
• substrát (abychom ty rostliny měli do čeho zasadit)
• rostliny (jinak by to nebylo rostlinné terárium)
• a můžeme přidat i menší dekorace a/nebo přírodniny, abychom si to udělali hezký

Kde to seženeme?

Žijeme v krásné době, takže si můžeme koupit prakticky cokoliv (a kohokoliv), materiál do našeho projektu nevyjímaje. Nooo, a vlastně i hotové terárium, ale to asi nechme být. Hobbymarket je jistota, ale i v zahradnictví (rostliny, substrát, textilie) nebo akvaristice (kamínky, písek) seženeme vše potřebné. Ale protože ta krásná doba znamená i neustále rostoucí náklady na život (nebo si sem dosaďte to, co vás aktuálně štve, ať trochu upustíme páru), zkusíme nejdřív zapátrat doma a v blízkém okolí a třeba se nám podaří získat něco low cost a zároveň (z)upcyklovat, přispět k zero waste a tak dále (víc cizích pojmů k tomuto tématu mě teď nenapadá).

Možná máte kamaráda, který sbírá pokojovky rád se s vámi o ně podělí, či kolegyni vášnivou zahrádkářku (vlastně nemusí být ani vášnivá, hlavně když dá něco zadarmo). Zkrátka, než vyrazíte utrácet, vytěžte svoje přátele a příbuzné, to je vždycky dobrý nápad.

A teď pozor…

Taky se můžete vypravit ven a něco si tam ulovit (obrazně řečeno samozřejmě), nicméně je potřeba zdůraznit, že nejsme idioti (že ne?) a kvůli „udělej si sám“ nedrancujeme přírodu. Takže žádné odlupování kůry ze stromu, vytrhávání lánů mechu, lámání větví atd. Zato kamínek sebraný z pole nebo ulita (hlavně se ujistěte, že je fakt prázdná!), kterou si přinesete z lesa, určitě zhroucení ekosystému nezpůsobí.

Příklad ze života = kde jsem těžila já

A abych nepsala jen strohé poučky s tím, co máte a nemáte dělat, půjdu příkladem a řeknu vám, kde jsem ke všemu potřebnému přišla já. Nejdřív jsem vytěžila želvu – písek totiž používám jako součást substrátu do terária; a pak samu sebe – pro kamínky, štěrk a kousek mechu jsem vyrazila na zahradu a textilii a substrát mám běžně doma (to je pouhé konstatování, ne flex). A tak jediné, co jsem musel koupit, bylo aktivní uhlí a rostliny.

Po shlédnutí několika videí na youtube (jo, ten popis od pana Latimera mi přišel přece jen trochu vágní a jak už jsem uvedla v předchozí části – taky mohl celou dobu kecat) jsem se rozhodla pro fitónii. Jednak byla právě do rostlinných terárií často doporučována, na rozdíl od jiných zelenáčů je docela levná a zřejmě teď asi i dost frčí, protože jsem na ni narazila prakticky v každé prodejně s rostlinami.

K fitonii jsem přidala mini odrůdu monstery (ale ta mi asi za dva týdny chcípla, takže o ní nechci moc mluvit, nicméně byla moc pěkná v tom teráriu ), nějaké přírodniny (prázdnou šnečí ulitu, klacík, kamínky) a pár minerálů, které se mi povalovaly doma a dodaly celému aranžmá příjemný ezo punc.

A co teď s tím?

Podívej se na obrázek níže (zabralo mi fůru času ho vytvořit, tak ne, že ho přeskočíš) a jeď podle něj. Všechno tam nasyp, trochu udusej a nezapomeň, že se rostliny budou rozrůstat, tak jim nech trochu prostoru. A než sklenici/demižon/lahev zavřeš, svůj výtvor trochu zalij. Ale s mírou, nemusí ti to tam plavat jako Noemova archa.

Pak už terárium zavři, umísti třeba na parapet (radši ne na jižní stranu, jinak hrozí, že se ti ta Poison Ivy v létě usmaží) nebo jiné světlejší místo a už jen pozoruj (=nezalévej, neotvírej, nevrtej se v tom). Případně začni vymýšlet historku pro média, až se tvoje terárium proslaví stejně jako demižonek pana L.

Poučky a tipy na závěr

• Nezapomeň, že vlivem vlhkosti a působením různých mikroorganismů se dekorace ve tvém teráriu mohou postupem času poškodit nebo znehodnotit. Takže ukládat si tam sbírku cenných mincí není úplně dobrý nápad.
• Pokud k rostlinám přidáš i nějakou přírodninu (např. šišku) počítej s tím, že tam nevydrží navěky. Dříve či později se začne rozkládat a půjde do kytek.
• V případě, že jsi citlivý estét nebo trpíš nějakou formou OCD, připrav se na to, že terárium nebude vypadat pořád stejně. Něco se rozroste, něco možná umře, materiál si časem sesedne a tak dále.

Dobrá zpráva je, že pokud se ti v terárku něco podělá, vždycky to můžeš napravit nebo začít úplně od znova. Tak s chutí do toho. Nebo i bez chuti, to je fuk.

Tak čau!

Zní to trochu jako ze seriálu Hvězdná brána s Goa’uldy a jejich hostiteli, jenže tady by se dalo polemizovat nad tím, zda se opravdu jedná o symbiózu, potažmo vzájemný prospěch. Je pravda, že Goa’uldi pomáhali udržovat tělesnou schránku své… ehm… oběti?… ve skvělé kondici, ale nabízí se otázka, jak velká výhra to pro toho hostitele byla…

Zkuste si to představit – žádná rýmička, bolavé zuby, migréna. Nikdy jste nebyli v lepší kondici. Ale taky jste v sobě neměli slizkou příšerou, která vás v podstatě jen využívá pro dosažení svých cílů. A nemluvíme o založení rodiny, stavbě domu nebo rozjetí byznysu, ale o zotročení lidstva a dalších obyvatel vesmíru. Hnus, velebnosti.

Zpět k tématu

Tak se zase uklidníme a vrátíme se ke původnímu tématu. Kombucha, tedy nápoj, který se z násady kombuchy vyrábí, je v podstatě fermentovaný čaj. Hodně oslazený čaj. A nejspíš vás to šokuje, ale kombucha pochází z Číny jako další miliarda věcí, které jsme od nich převzali (hlavně, že teď je pořád hejtujeme, že si odněkud něco přeberou a začnou to sami vyrábět). Bohužel se mi nepodařilo vypátrat, jakým způsobem na kombuchu tamní obyvatelé přišli, ale představuju si, že to byla náhoda na způsob objevení penicilinu. Prostě si osladili čaj, zapomněli na něj, pak ho zase objevili, někdo se napil a nejen, že ten někdo neumřel, ale ukázalo se, že je to docela fajn pitíčko a už to jelo.

A to bychom nebyli my, lidé moderní doby, abychom z něčeho, co se používá už stovky let, neudělali „superpotravinu“, „recept na dlouhověkost“ a takovou tu pseudoreklamu „používejte tuto ingredienci abyste se zbavili ledvinových kamenů“ nebo „objevila nápoj nesmrtelnosti a všichni ji teď nenávidí“, která na nás vyskakuje při čtení Novinek a dalších erudovaných online deníků.

No, jenže kombucha je fakt super a dle mého názoru si ten hajp prostě zaslouží. A taky se kvůli její popularitě nevypalují plantáže, nekácí lesy, nezabíjí zvířata a nevykořisťují lidi (to spíš my vykořisťujeme ty nebohé bakterie). Dle dostupných informací je kombucha velice zdraví prospěšná, obsahuje vitamíny, minerály a různé kyseliny, které vám pomůžou se žaludečními problémy, oslabenou imunitou, hubnutím, trávením… Dál se rozepisovat nebudu, protože to, jaké zázraky tenhle nápoj dovede, se dočtete na x webových stránkách a proč bychom nosili dříví do lesa, že.

Jen nezapomeňte, že ne všechno na těch internetech je pravda, takže pokud na základě nějakého rádoby odborného článku budete očekávat, že vám pití kombuchy vyřeší vypadávání vlasů nebo poruchu erekce, můžete být zklamaní…

Kombuchu znám už docela dlouhou dobu, sice ne tak dlouhou, jako Číňané, ale určitě delší, než je ten její boom v posledních letech. Oblíbila jsem si ji díky té sladké, naoctovatělé chuti, která mi – zvlášť v létě – přijde velice osvěžující. A pokud mám pocit, že moje zažívání není úplně v pohodě, lupnu tam malou skleničku a jsem dobrá. Tím za mě k pozitivním účinkům na zdraví… Wow.

Rozvedu to. Trochu.

Hlavním důvodem je nejspíš to, že nemám žádné zdravotní problémy (klepy klep) a můj životní styl je na dost dobré úrovni (no… zase si nepředstavujte Bryana Johnsona, ale dovolím si tvrdit, že jsem na tom určitě mnohem lépe než spousta mých vrstevníků), a tak těžko říct, zda za ten můj stav může kombucha nebo něco úplně jiného. Takže jestli si kombucha poradí s vypadávání vlasů a poruchou erekce vám bohužel nepovím.

No, a protože (nebo právě proto?) kombuchu piju velmi často, přestalo mě bavit ji kupovat. Jednak ne všechny dostupné mi chutnaly (moc sladké, málo octové, moc ochucené), a ty, které mi chutnaly, u nás v lokální vesnické večerce nemají. A já nebudu jezdit 20 minut do města, protože ekologie, peníze za benzin, lenost a tak dále. Dalším aspektem byla cena – jako pardon, ale 400 ml za 60 korun? Odmítám.

Takže co? Vyrábím si kombuchu doma. A řeknu vám – proč jsem to neudělala dřív? Je to snadné, chutné, levné a občas i trochu vzrůšo. Třeba když přemýšlíte, jestli už to stočit nebo ještě pár dnů vydržet, jaký použijete čaj, kolik toho tentokrát uděláte… Hobby jako blázen.

Jak to dělám

Výroba kombuchy je tak jednoduchá, že bych možná ani neměla používat slovo „výroba“, ale co už. Stačí vám zelený nebo černý čaj, cukr a násada kombuchy. Jo a taky nějaká vhodná nádoba. Já jsem využila velkou lahev na limonádu, kterou jsem si pořídila asi před 6 lety na oslavy a návštěvy, než jsem si uvědomila, že mě vlastně tyhle události vůbec nebaví a přestala jsem si domů zvát lidi

Sice to trvalo, ale nádoba se tak nakonec dočkala využití a kohoutek se navíc ukázal jako super praktický pro průběžné ochutnávání nápoje. Ale jinak úplně dobře poslouží třeba zavařovačka (ideálně taková ta obrovská „hospodská“ od nakládaček). Násadu kombuchy jsem koupila ve zdravé výživě asi za 100 Kč. Značku Stevikom jsem zvolila z toho důvodu, že jinou neměli

Svoji první (a zároveň nejlepší, tudíž i nejčastěji připravovanou) kombuchu jsem udělala z 1 litru bio sypaného černého čaje a 80 g cukru. Postup je opravdu primitivní (pokud nejste jeden z těch lidí, kteří spálí i čaj, v tom případě vám nedoporučuju se o kombuchu ani pokoušet, protože základem je právě čaj): uvařit čaj, nasypat do něj cukr, nechat čaj vychladnout, přelít ho do větší skleněné nádoby (bez víčka – místo toho se použije kousek látky) a dát do něj násadu.

Nápoj pak necháte fermentovat na místě, kde je pokojová teplota a kam na něj nedosáhne sluníčko. A dostáváme se k nejtěžší fázi – čekání. Podle návodu na mé násadě by se měla kombucha nechat zrát až 20 dnů, na což já ale většinou kašlu.

Kombuchu dělám stále dokola, takže chudinka násada si moc neodpočine – přiznávám, že v tomto vztahu jsem spíš ten Goa’uld já. Ale když už jí chci dopřát volno (většinou proto, že já mám volno), vyndám ji, a i s trochou čaje, respektive hotové kombuchy, přendám do menší zavařovačky a schovám do lednice. Tam na mě bude trpělivě čekat, dokud se k ní opět nevrátím… Toxická dynamika jako vyšitá.

Co k tomu dodat? Kombucha je prostě boží a kdo nevěří, ať tam běží… a zkusí si ji taky vyrobit.

Enjoy!