From zero to hero

Ale než všichni zahyneme tou příšernou, bolestivou a určitě velmi pomalou smrtí (pokud jste chtěli začít prosit boha o pomoc, nemusíte se namáhat, protože už je na to stejně pozdě, damage has been done, tak zdár), povíme si, jak k tomuto úžasnému objevu došlo. Městská policie v Plzni dostala oznámení, že se v lesoparku jedné nejmenované části města pohybuje nějaký starý pán a rozhazuje tam odpadky. Když strážníci dědu vypátrali, na otázku, co dělá (protože policisté životnímu prostředí asi taky moc nerozumí, jinak by se tak blbě neptali a místo toho přiložili ruku k dílu, aby stařík ještě stihl nakrmit kachny plesnivým chlebíkem), se jim dostalo odpovědi, že hnojí stromy.

A protože dotázaným byl 72 letý občan, nezbývá, než mu věřit. Jelikož úplně všichni staří lidé jsou přece hodní, pravdomluvní, mají fůru životních zkušeností a hlavně oplývají nekonečnou moudrostí – musí se tedy za všech okolností poslouchat. A je skvělé, když zůstávají aktivní i ve svém věku, stejně jako tady ten náš plzeňský David Attenborough. Místo toho, aby trávil svůj volný čas sezením u televize nebo zaškrtáváním slev v letácích, on přírodě doopravdy pomáhá. Na rozdíl od vás, ekoteroristů, kteří chodí do lesa uklízet. Styďte se.

Nutno dodat, že nevaříme z vody, máme totiž důkazy, že pánovi plán na záchranu planety vychází (nebo spíš vycházel, dokud ho nějaká sketa nenaprášila úřadům). Podle svých slov hnojení provádí už asi půl roku a ty stromy, které tam rostou desítky let, pořád stojí a nevypadají, že by se chystaly na onen svět (ne jako my, že). Takových výzkumů, studií a let strávených bádáním a ony nakonec nejlépe fungují obaly od sušenek, použité kapesníky a další mňamky z domácnosti. Něco mi říká, že ve vědeckých kruzích začnou padat hlavy.

Poděkování

Nechte mě vyjádřit obrovskou vděčnost za to, že se mezi námi pořád najdou lidé, kteří o podpoře životního prostředí nejen mluví, ale také konají. O tom jsme se koneckonců přesvědčili i my, dobrovolníci již zmíněné akce Ukliďme Česko. V naší lokalitě totiž nějaký dobrodinec vyhodil odpadky rovnou zabalené v jednom pytli, čímž nám ušetřil spoustu práce . Jistě, kdybychom věděli to, co víme dnes, pytel bychom naopak otevřeli a jeho obsah pečlivě rozházeli po lese, aby stromečky pěkně prospívaly.

A když už jsme u těch pochval, neměli bychom zapomínat ani na sociální přesah. Z toho co jsme našli by si jeden zvládl vybavit malou garsonku a sestavit několik slušivých outfitů (hlavně pokud má rád styl á la Pavol Habera v devadesátkách). Někteří „dárci“ dokonce mysleli i na náš pitný režim a nechali nám v lese pár lahví. Plných. Asi si zjistili, kdy úklid probíhá a rozhodli se nás takto podpořit. Boží.

Teď vážně.

Lidi, nebuďte dementi. Už ve školce jsme se přece učili rozeznávat předměty a házet je do správného chlívečku podle tvaru, tak to pojďme zužitkovat. Jak se říká „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“ Docela by mě zajímalo, co se dělalo s dětmi ve školce před 70 lety, kam chodil ten náš „hnojič“.

A ano, jako vyspělá moderní společnost víme, že je potřeba podporovat slabší a znevýhodněné občany, brát na ně ohledy a nesoudit je příliš rychle. Třeba tenhle dědula, který si plete les s popelnicí, je opravdu jenom zmatený nebo má stařeckou demenci a můžeme být rádi, že z toho lesa pokaždé trefí domů a neskončí jako bába pod kořenem. Nebo dědek pod lavičkou. Mimochodem, to se stalo také v Plzni. Náhoda? Nemyslím si.

Prevence? Zbytečný.

Všichni sice víme, že nejdůležitější je prevence. Jenže… Fakt si myslíte, že blbečkům, kteří jsou schopni vyhazovat odpad všude, jen ne do nádob tomu určených, má smysl něco vysvětlovat? Pokud je vaše odpověď ano, tak jste buď nenapravitelný optimista nebo možná taky trochu blbeček, ale to nevadí, já vám ráda odpovím: NE. Snažit se cokoliv objasnit takovým lidem je naprostá ztráta času a zbytečně vynaložená energie, kterou byste mohli věnovat smysluplnějším věcem (třeba čtení mých článků). Některé věci se zkrátka (a bohužel) musí dělat stále dokola, a tak je nejjednodušší přijmout je jako fakt. Podobně byste totiž mohli řešit, jestli má cenu:

• umývat nádobí, protože se zase zašpiní
• kupovat jídlo, protože ho beztak sníte
• hledat si partnera/ku, protože se stejně jednou rozejdete (nebojte, to se zrovna vás a vašeho vztahu určitě netýká, heh)

A tak dál.

Hm, tak to už můžeme rovnou zabalit. Pojďme si lehnout na zem a čekat na smrt. Nebo ne?!

A když jsme u toho konce, položme si další otázku – proč řešit odpadky, když se lidstvo řítí do záhuby, hrozí nám třetí světová válka a máslo je drahý? No, asi mimo jiné pro to, že než k tomu konci dospějeme, nechceme žít ve sračkách. Nebo pokud vy ano, tak jakoby gud for jů, ale já ne, takže se po sobě laskavě naučte uklízet. Díky moc.

Nebo jinak. Přestaňme věnovat tolik pozornosti věcem, které nedokážeme ovlivnit a pojďme se raději soustředit na to, co můžeme změnit. Pokud jste netrpělivě čekali na hlubokou myšlenku, je to tahle. Víc už jich nebude. Tak enjoy.

Wake up call

„Ale Zuzko, oni po sobě taky neuklízejí, tak proč bych měl/a já?“ Tak sakra, kolik ti je, pět? Zavři ten Instáč a jdi něco dělat. Nikdo neříká, že musíte jet hned do Ugandy zachraňovat gorily, odpíchněte se třeba od toho, že na příští procházce seberete pár odpadků a správně je roztřídíte.

Hlavně se přestaňte vymlouvat na málo času, nedostatek energie, přepracovanost, úplněk a tak dále. A děti mi sem už vůbec netahejte. Pokud jste se rozhodli rozmnožovat, vy byste měli být ti, kteří půjdou makat jako první; přece nechcete, aby se vaši potomci brodili ve vašich šitech. Oni těch svých budou mít i tak dost.

Tak čau!

P. S. Když už jsme u toho instáče, tady je ten můj

Kdo to je a proč se o něm vůbec bavíme?

Možná jste tu fotku už někde viděli. Starší pán, brýle, usmívá se do objektivu a jinak moc nevíme, protože zbytek těla mu zakrývá obrovský demižon. Ne, tohle není Láďa, alkoholik odvedle, toto je pan Latimer. A v demižonu není pálenka, ale rostliny.

Příběh pana Latimera se v detailech zdroj od zdroje liší, takže vám ho převyprávím podle toho, na čem se všechny shodly (i když je to nejspíš tím, že se jejich tvůrci navzájem ehm… „inspirovali“). Takže; pan Latimer se prostě na Velikonoce roku 1960 rozhodl, že do toho prázdného demižonu, který se mu doma už nějakou dobu povaluje, zkusí strčit malou rostlinu (konkrétně poděnku, kdybychom tu měli nějaké zapálené přírodovědce), aby viděl, co se s ní stane… Trochu zvláštní, uznávám, na druhou stranu si myslím, že lidé o Velikonocích prováděli i horší věci (třeba někoho ukřižovali a tak).

Ale nemůžu si odpustit poznámku, že pan Latimer ty svátky vzal asi taky trochu moc vážně, když se rozhodl hrát si na Stvořitele místo toho, aby si dal třeba šlofíka nebo popil s kamarády nebo co pánové v jeho věku o Velikonocích dělávají… Nicméně kdo jsem já, abych soudila (ano, je to jenom fráze, protože já pořád někoho soudím, ale tentokrát to myslím vážně), jelikož i některá moje životní rozhodnutí jsou přinejmenším diskutabilní.

Na fotografii vypadá jako takový milý děda, že?

Tak si pojďme ještě říct, že dle dostupných zdrojů ten jeho demižon původně sloužil ke skladování kyseliny sírové. A pan Latimer byl… elektroinženýr?! Jako já nejsem žádný vědátor, ale nemyslím si, že by elektroinženýr potřeboval k výkonu svého povolání kyselinu. Můžeme tedy doufat, že demižon jen od někoho dostal (proč sakra?) a bylo mu zkrátka blbé takový dárek odmítnout. Jé, velká skleněná nádoba. A prázdná? Super, to jsem si vždycky přál.

Možná byl pan Latimer taky jen obyčejný domácí kutil, který chtěl z poděnky a kyseliny (já vím, jak to vypadá, ale řekli jsme si, že to byl elektroinženýr, ne botanik) stvořit nějaké monstrum či co. Nebo ho už omrzela manželka a tak si chtěl vypěstovat milenku. Představte si jeho zklamání, když mu místo šťabajzny à la Posion Ivy vyrostlo takové… křoví.

Tak dál.

Pak si pan Latimer zřejmě našel nějaký jiný koníček, protože demižon dal pod schody a otevřel ho (údajně) až po 12 letech. Nalil do něj trochu vody, čímž veškerá péče skončila a od té doby nechal demižon žít svým životem. Doslova.

Nicméně ruku do ohně za to samozřejmě nikdo nedá, protože vycházíme pouze z informací, které tenhle pán sám vypustil do světa. Takže klidně mohl celou dobu kecat a my mu to žereme ještě v roce 2026. Ale co už.

V každém případě – dle svých slov – se o terárium v podstatě vůbec nestaral, jenom pozoroval, jak se poděnka v demižonu rozrůstá v malý prales a postupem času si tvoří svoje vlastní klima. Jak je spokojená a nikoho a nic nepotřebuje. Tomu já říkám self-sufficiency at its best.

Jak to celé dopadlo?

Terárium vydrželo pod schody celkem 27 let, než se Latimerovi odstěhovali. Bohužel jsem se nikde nedočetla, jestli se demižonek stěhoval s nimi nebo ho v tom domě nechali jako věcné břemeno novým majitelům.

Pan Latimer kdysi v rozhovoru pro Daily Mail uvedl, že by ho chtěl jednou darovat dětem (wow, to ses teda předal, fakt díky, táto)

Jakoby nevíme

…nebo Královské zahradnické společnosti. Jenže to vypadá, že si terárium nakonec spíš vzal hrobu, protože tady všechny stopy (a zároveň i náš příběh) končí. Ale třeba starý pán stále žije, protože mu to s tou Poison Ivy nakonec přece jen vyšlo (a poděnka byla celou dobu jen zástěrka), ona ho napustila nějakým bio eko lektvarem a žili šťastně (i s tím demižonem samozřejmě), ale ne do smrti, protože to se jim díky těm rostlinným dryjákům a biohackingu nikdy nestane (kam se hrabe Bryan Johnson).

Jak se stát panem Latimerem

(ano, tady se konečně dostáváme k tomu, jak si vyrobit to terárko)

Pokud čekáte, že vám poradím, jak se stát elektroinženýrem nebo jak si vypěstovat novou partnerku, tak ne. Sorry.

My si totiž povíme, jak vyrobit rostlinné terárium, i když toho wow efektu, který se podařil panu Latimerovi už nejspíš nedosáhneme. No, nevadí. Experiment je to i tak zajímavý a navíc velice jednoduchý. A protože se blíží Velikonoce, možná i ten prázdný demižonek bude

Pokud toho tolik nevypijete, vystačíte si i s větší lahví (ideálně takovou, která má širší hrdlo, jinak tam veškerý obsah budete muset ládovat pinzetou a provizorním trychtýřkem, což je dost opruz) nebo zavařovačkou. A ne že hned poletíte do Pepca utrácet za nějaké fancy designové sklenice. Jen si pěkně najděte něco doma, tady jste na bio eko blogu.

Konečně jdeme na to

Nutno říct, že pan Latimer se s tím moc nepáral, prostě zasadil rostlinku do demižonu a vyčkával, co bude. Jenže, v 60. létech byli lidé drsní a odvážní. Jako dárky si dávali demižony s kyselinou a prováděli testy na rostlinách. Od té doby jsme jako společnost hodně pokročili; jsme labilnější, křehčí a méně odolní, tak se radši pojistíme a narveme do té sklenice x dalších věcí, abychom si zajistili, že náš projekt skončí happyendem.

Co potřebujeme?

• skleněnou nádobu s víčkem
• písek (jako podklad kamínky a základní vrstvu)
• kamínky větší (na drenáž)
• kamínky menší nebo štěrk (na zasypání mezer mezi většími kamínky)
• kousek geotextilie (aby substrát nepropadával ke kamínkům) a něco na její zatížení (třeba další kamínky)
• aktivní uhlí (aby nám tam všechno neshnilo – jo a bavíme se o uhlí do substrátu, to živočišné si nechte v lékárničce)
• substrát (abychom ty rostliny měli do čeho zasadit)
• rostliny (jinak by to nebylo rostlinné terárium)
• a můžeme přidat i menší dekorace a/nebo přírodniny, abychom si to udělali hezký

Kde to seženeme?

Žijeme v krásné době, takže si můžeme koupit prakticky cokoliv (a kohokoliv), materiál do našeho projektu nevyjímaje. Nooo, a vlastně i hotové terárium, ale to asi nechme být. Hobbymarket je jistota, ale i v zahradnictví (rostliny, substrát, textilie) nebo akvaristice (kamínky, písek) seženeme vše potřebné. Ale protože ta krásná doba znamená i neustále rostoucí náklady na život (nebo si sem dosaďte to, co vás aktuálně štve, ať trochu upustíme páru), zkusíme nejdřív zapátrat doma a v blízkém okolí a třeba se nám podaří získat něco low cost a zároveň (z)upcyklovat, přispět k zero waste a tak dále (víc cizích pojmů k tomuto tématu mě teď nenapadá).

Možná máte kamaráda, který sbírá pokojovky rád se s vámi o ně podělí, či kolegyni vášnivou zahrádkářku (vlastně nemusí být ani vášnivá, hlavně když dá něco zadarmo). Zkrátka, než vyrazíte utrácet, vytěžte svoje přátele a příbuzné, to je vždycky dobrý nápad.

A teď pozor…

Taky se můžete vypravit ven a něco si tam ulovit (obrazně řečeno samozřejmě), nicméně je potřeba zdůraznit, že nejsme idioti (že ne?) a kvůli „udělej si sám“ nedrancujeme přírodu. Takže žádné odlupování kůry ze stromu, vytrhávání lánů mechu, lámání větví atd. Zato kamínek sebraný z pole nebo ulita (hlavně se ujistěte, že je fakt prázdná!), kterou si přinesete z lesa, určitě zhroucení ekosystému nezpůsobí.

Příklad ze života = kde jsem těžila já

A abych nepsala jen strohé poučky s tím, co máte a nemáte dělat, půjdu příkladem a řeknu vám, kde jsem ke všemu potřebnému přišla já. Nejdřív jsem vytěžila želvu – písek totiž používám jako součást substrátu do terária; a pak samu sebe – pro kamínky, štěrk a kousek mechu jsem vyrazila na zahradu a textilii a substrát mám běžně doma (to je pouhé konstatování, ne flex). A tak jediné, co jsem musel koupit, bylo aktivní uhlí a rostliny.

Po shlédnutí několika videí na youtube (jo, ten popis od pana Latimera mi přišel přece jen trochu vágní a jak už jsem uvedla v předchozí části – taky mohl celou dobu kecat) jsem se rozhodla pro fitónii. Jednak byla právě do rostlinných terárií často doporučována, na rozdíl od jiných zelenáčů je docela levná a zřejmě teď asi i dost frčí, protože jsem na ni narazila prakticky v každé prodejně s rostlinami.

K fitonii jsem přidala mini odrůdu monstery (ale ta mi asi za dva týdny chcípla, takže o ní nechci moc mluvit, nicméně byla moc pěkná v tom teráriu ), nějaké přírodniny (prázdnou šnečí ulitu, klacík, kamínky) a pár minerálů, které se mi povalovaly doma a dodaly celému aranžmá příjemný ezo punc.

A co teď s tím?

Podívej se na obrázek níže (zabralo mi fůru času ho vytvořit, tak ne, že ho přeskočíš) a jeď podle něj. Všechno tam nasyp, trochu udusej a nezapomeň, že se rostliny budou rozrůstat, tak jim nech trochu prostoru. A než sklenici/demižon/lahev zavřeš, svůj výtvor trochu zalij. Ale s mírou, nemusí ti to tam plavat jako Noemova archa.

Pak už terárium zavři, umísti třeba na parapet (radši ne na jižní stranu, jinak hrozí, že se ti ta Poison Ivy v létě usmaží) nebo jiné světlejší místo a už jen pozoruj (=nezalévej, neotvírej, nevrtej se v tom). Případně začni vymýšlet historku pro média, až se tvoje terárium proslaví stejně jako demižonek pana L.

Poučky a tipy na závěr

• Nezapomeň, že vlivem vlhkosti a působením různých mikroorganismů se dekorace ve tvém teráriu mohou postupem času poškodit nebo znehodnotit. Takže ukládat si tam sbírku cenných mincí není úplně dobrý nápad.
• Pokud k rostlinám přidáš i nějakou přírodninu (např. šišku) počítej s tím, že tam nevydrží navěky. Dříve či později se začne rozkládat a půjde do kytek.
• V případě, že jsi citlivý estét nebo trpíš nějakou formou OCD, připrav se na to, že terárium nebude vypadat pořád stejně. Něco se rozroste, něco možná umře, materiál si časem sesedne a tak dále.

Dobrá zpráva je, že pokud se ti v terárku něco podělá, vždycky to můžeš napravit nebo začít úplně od znova. Tak s chutí do toho. Nebo i bez chuti, to je fuk.

Tak čau!

Do košíku mezi těch dalších dvacet hovadin, pro které jste sem vlastně ani nepřišli, protože jste původně vyrazili doplnit zásoby něčeho úplně jiného. Třeba toaletního papíru, na který během té nákupní horečky samozřejmě zapomenete a budete se pro něj muset vrátit, jelikož od dob covidu všichni víme, že je to ten nejdůležitější artikl v celé domácnosti.

Ups

Nákup je úspěšně za vámi, utratili jste polovinu rodinného badžetu a máte i ten toaleťák, takže mission accomplished a jde se vybalovat. Bylinku vyndáte z tašky, možná květináček ještě vložíte do nějakého slušivého obalu, aby pěkně ladil s vaším nově nastoleným bio eko clean pure lajfstajlem, položíte ji na linku nebo na okno, aby měla dost světla, pravidelně ji zaléváte, fotíte na instáč, přidáváte hashtagy, zkrátka užíváte si společně strávený čas a možná už přemýšlíte nad tím starým známým „a žili šťastně až do smrti“.

… and downs

V téhle chvíli to nejspíš ještě netušíte, ale ta smrt už je tady, pomalu klepe na dveře, zouvá si boty a z vašeho krásného svěžího koriandru se během pár dnů stává zvadlý, depresivní chudák (to se vám s hajzlpapírem nikdy nestane). A vy se možná ptáte Proč (a pokud se neptáte, tak byste teda sakra měli, zvlášť pokud to není váš první incident, protože je čas, abyste čelili následkům svých blbých rozhodnutí – žádné strachy, na tohle jsem expert ).

Tak já vám to řeknu. Protože kupujete bylinky v supermarketu. Ale nebojte, neznamená to, že se tím pádem dostáváte na spodek společnosti. Pod vámi jsou ještě experti, kterým uschne i kaktus (hahaha). Ne, vážně. Pokud už vám někdy uschnul kaktus, zvažte návštěvu odborníka.

Na koho ten průser hodíme?

Naštěstí žijeme ve společnosti, kde neznalost sice neomlouvá, ale vždycky se najde někdo (jiný), koho ze svých prohřešků můžeme obvinit. Tak na koho to svedeme tentokrát, hm?

V tomhle případě to vypadá na kolektivní fuckup – důvodů rychlé degradace „marketových“ bylinek je totiž hned několik. Začíná to u pěstitele (jak jinak) – bylinky se nechávají růst velmi rychle, navíc v nevhodných podmínkách (mají málo světla, nevyhovující substrát a s velikostí pěstebních nádobek to taky není žádná sláva), o nesprávném způsobu skladování a vystavování teplotním šokům ani nemluvě. To vše vede k vyčerpání kořenového systému, a tím i k postupnému zániku celé rostliny.

Takže ve chvíli, kdy se rostlinka dostane k vám domů, je už vlastně jednou nohou na prkně, i když klame vzhledem. Něco jako vy, když šéfovi tvrdíte, že jste v práci šťastní a spokojení a přitom při odpoledním kafíčku rozesíláte životopisy na všechny strany, heh.

Jak z toho ven?

Dát výpověď a najít si jinou práci. A s těmi bylinkami? No… supermarketovou rostlinku můžete přesadit do lepšího substrátu a doufat v zázrak nebo ji rovnou zpracovat (např. vyrobit si pesto). Což je tak trochu opruz a celý ten nákup vlastně ztrácí pointu. Zároveň – stejně jako mnoho jiných potravin – i bylinky mohou obsahovat pesticidy a jiné nebezpečné látky, kterým je lepší se vyhnout. Abychom sami neskončili jako ti zombíci, že jo.

A úplně nejlepší volbou je se na bylinky z obchodu vyprdnout a vypěstovat si svoje vlastní. Stačí vhodný substrát, květináč (nebo záhon) a pár semínek. Skvělou volbou je pažitka, bazalka, tymián nebo třeba majoránka. I ten koriandr zvládnete.

Tak čauko!

(Všem, kteří čekali, že se dozví nějaké rady a tipy ohledně seznamování se, ať už ekologicky nebo s ekology/ekoložkami, se tímto omlouvám za zklamání.)

Příběh ze života

Možná jste při rozbalování dárků zažili situaci, kdy na vás někdo z vašich blízkých apeloval, abyste netrhali ten papír, protože je to škoda, ještě vydrží a využije se i příští rok. V některých rodinách tahle hláška patřila (nebo možná stále patří) k tradicím stejně jako bramborový salát nebo zdobení stromku. Když jsem byla malá, nějaká udržitelnost mi byla ukradená protože dárky, a později jsem měla zase jiné priority a spořivost brala spíš jako záležitost pro starší generace. My mladý tohle řešit nepotřebujem (zvlášť, když nás ještě živí rodiče, heh). Přece nebudu pořád šetřit jako babi.

Teď je mi přes 30 a šetřím jako babi. A nejde jen o peníze a všeobecnou šetrnost, ale i o ekologii (překvapuje vás to? nemělo by).

Proč jste hrozný člověk

Balení dárků tak, jak ho známe, tedy do ozdobného papíru nebo taštičky, je problémové hned z několika důvodů. Ne každý je šetřílek, a tak velké množství tohoto „obalového materiálu“ končí v popelnici po jednom použití, což já od jisté doby považuji za jeden z největších wtf okamžiků z Vánoc. Možná si říkáte, kdo jsem já, abych soudila, ale v tomto případě na to mám právo, jelikož já v tomhle případě opravdu máslo na hlavě nemám, hehe.

Už jenom představa, kolik energie a zdrojů se vyplýtvá na výrobu něčeho, co se na dárku ohřeje doslova pár minut (pokud kupujete a balíte dárky už v srpnu a myslíte si, že jste skvělý člověk, jelikož vám ten balíček hnije ve skříni o několik měsíců déle, tak pardon, ani tak nejste žádný zázrak) ve mě skoro vyvolává záchvat environmentální úzkosti.

Jako jo, jestli máte potomky, určitě budou z papíru s Tlapkovou patrolou (nebo co zrovna frčí) nadšeni (asi tak 30 vteřin), ale ne každý dárek musí být zabalený takhle. Nebo jim toho nedávejte tolik. Nebo si z toho papíru pak s děckama alespoň něco vyrobte.

Dalším problémem je materiál, respektive z čeho a jak se ten váš fancy papír vyrobí. Pokud to není obal recyklovaný nebo se štemplem FSC (certifikace šetrného lesního hospodaření a odpovědného původu dřevěných výrobků), o to menší smysl dává, abyste ho použili jako jednorázovku.

A když jsme u té recyklace, nesmíme opomenout ty narvané modré kontejnery po Štědrém dnu; většina těch veselých barevných papírů tam totiž nepatří. Proč? Právě kvůli tomu potisku – často se totiž jedná o speciální barvy, povoskování, třpytky atd., což z papíru dělá dále nerecyklovatelný. Takže pokud jste si doteď mysleli, že ulevíte svědomí tím, že dárkový papír alespoň vytřídíte, tady je váš reality check – to co děláte nemá smysl a zbytečně tím v kontejneru zabíráte místo. Není zač.

Jak se stát lepším člověkem, respektive baličem

Hejtu bylo dost, tak se pojďme podívat na to balení.

1. Nebalení

To je rada! Wow. Kvůli tomu jsem to dočetl/a až sem?? Je to tak.

Možná jste čekali nějakou bombu (a možná to trochu bomba je), ale nejjednodušší a nejekologičtější řešení je nebalit dárek vůbec. Jen si to si to představte – ušetříte peníze, čas i nervy (kdo má ještě před Vánoci čas a energii vybírat z padesáti odstínů ozdobných papírů), prostě bájo.

Uznávám, že tato varianta je vhodná spíše pro dospělé, případně pro uvědomělé děti a mladistvé intelektuály, ale i tak stojí za zkoušku (stejně všechny nejvíc zajímá, co je uvnitř toho balíčku). Navíc, pokud obdarovaný předem ví, co dostane, je jenom na místě si to divadýlko s hezkým balením odpustit.

Nebo vyberte takový dárek, který obal nepotřebuje – vezměte své blízké na výlet nebo jim připravte něco dobrého k jídlu (jen ne bramborový salát a cukroví, proboha).

2. Co dům dal

Udělejte obhlídku svého obydlí a zkuste najít vhodný materiál na výrobu pěkného obalu na váš dárek. Může to být třeba popsaný papír (ale buďte opatrní, asi nechcete aby obdarovaný viděl váš výpis z účtu nebo úryvek z deníčku), starý plakát, výplň, která vám přišla v nějakém balíku, letáky, noviny… Bizár? Trochu. Ale rozhodně eko.

3. Co dal někdo jiný

Tento způsob balení dárků je můj oblíbený (hlavně proto, že je zadarmo, haha). Jakmile se ke mně dostane nějaká dárková taštička, pěkný papír, stužka, nasyslím to do skříně a vytáhnu při nejbližší příležitosti. A pak můžu machrovat. Chlubit se cizím peřím a tak dále.

Možná si říkáte, jestli někoho třeba neurazí, když dostane dárek zabalený v něčem, co vám před pár měsíci sám dal. Asi takhle – vy si pamatujete, jakou taštičku jste kdy komu dali? Já rozhodně ne. A pokud vy ano (to si vedete nějakou evidenci, tabulku v excelu nebo?) … jako sorry, ale asi byste si měli najít nějaký normální koníček.

Á propos, pokud se někdo urazí kvůli takové pitomosti, tak prostě příští rok nic nedostane. Kruté, ale takový je život a ta ekologie se sama neudělá.

4. Sbohem a šáteček

Říká vám něco furoshiki? Mně před pár měsíci taky ne. Ale strejda Google ví všechno a já díky tomu můžu dělat chytrou. Jedná se o způsob balení do šátku – techniku, která pochází z Japonska a je až překvapivě snadná. Tedy pokud nemáte obě ruce levé. nebo pokud nemáte ruce vůbec.

Použitý šátek pak obdarovaný může dál využít, ať už na nošení nebo zabalení dalšího dárku. A kde vzít šátek? V second handu, u sebe ve skříni nebo u někoho jiného ve skříni (hlavně se nejdřív dovolte majitele, než mu šáteček sbalíte, jo?).

A pokud vás furoshiki nezaujalo nebo máte fobii ze šátků, dárek zabalte do plátěného pytlíku, který také nabízí mnohé využití v domácnosti obdarovaného. A pokud si pytlík sami ušijete a třeba tím ještě i upcyklujete nějaký zbytek látky, zasloužíte si titul TOP Balič roku.

5. Lepší papír

Je docela dobře možné, že vám ani teď není žádný z mých návrhů dost dobrý (tak já už nevím, co byste ještě chtěli), protože nedáte dopustit na papír. V tomto případě se buď vraťte ke třetímu bodu a využijte metodu „co dům dal“ nebo zvolte recyklovaný/recyklovatelný papír. Sice jej neseženete v tolika barvách a všemožných designech, ale účel rozhodně splní. A pokud vás jednoduchost hodně trápí – můžete si ho tematicky dozdobit: pokreslit, popsat nějakými vzkazy nebo přáními, polepit atd. Spokojení?

6. Na všechno kašlu.

Abychom za tím vším udělali takovou negativní tečku a zachovali tak vibes z úvodu, nadhodím, že úplně nejvíc eko by bylo vykašlat se na dárky úplně. Na stromek. A na Vánoce. Ale chápu, že ve většině domácností je tato varianta tabu. Tak aspoň to balení, jo? Dík.

A teď ani v nejmenším nenarážím na uplynulé volby, ale spíš na tu domácí, potravinovou politiku každého z nás.

Všichni lžou a do mekáče nikdo nechodí

Myslíte si, že jste na tom dobře, neplýtváte, kupujete jen to nejnutnější a všechno zvládáte spotřebovat včas? Jo? Tak jak mi vysvětlíte, že podle odhadů ministerstva zdravotnictví jenom v loňském roce každý Čech vyhodil průměrně 90 kg potravin?? Udělali chybu v desetinné čárce, nevyšel jim vzoreček nebo prostě kecaj? Anebo kecáme my? Jako když věčně někdo ohrnuje nos nad fastfoodem, ale když jdete kolem mekáče (protože zrovna vy jste ten človíček, který chodí jen okolo, nikdy dovnitř), vždycky mají plno. Asi placený kompars nebo co.

Stejně jako v diskuzích na téma plýtvání se téměř každý přispěvatel rozčiluje, že ta data musí být nadsazená, protože u nich se nikdy nic nevyhodí, maximálně tak slupka od bio banánu (jedna ročně), které nejdřív uspořádají rozlučkový rituál a až pak ji vědomě, se záměrem vloží do designového vermikompostéru… A tomuhle věříte? Tak až příště půjdete z okolo toho mekáče, vezměte to i k popelnicím a pak si povíme (a ne, že si vyberete zrovna den, kdy se vyváží odpad).

To se hrabou v popelnicích nebo…?

Možná vás teď napadá, jak je vůbec možné se k takovým údajům dostat. Mně to vrtalo hlavou taky, takže jsem trochu zapátrala, ale abych byla upřímná – odpovědi mě uspokojily jen částečně a spíš jen vyvolaly další otázky.

Například průzkumy, tedy různé ankety a dotazníková šetření, kde respondenti uvedli, kolik potravin vyhazují. Jenže… dokáže člověk opravdu odhadnout, kolik toho během týdne, měsíce nebo roku vyhodí? A pokud ano, přizná to (tu jednu slupku od bio banánu)? Kdybyste se zeptali mě, asi bych nebyla schopna realisticky odpovědět. Myslím si, že za rok – co se týče jídla – toho vyhodím velmi málo. Ale co je málo? A jak převést „málo“ na kilogramy?

Další metodou, kterou jsem našla, bylo sledování odpadu, čímž se myslí měření hmotnosti nebo objemu vyhozených potravin z domácností. Ale jak? JAK? Přece nejsme celebrity, aby se v našem odpadu někdo hrabal… Což je samozřejmě dobře, jelikož by se tam taky mohlo najít něco kompromitujícího (třeba obaly z toho mekáče).

Pak na mě vyskočily ještě „potravinové deníky“. Což mi zavání stalkerstvím přes nějakou appku nebo – opět – dotazníkem, anketkou. Takže jsem zmatena, rozpolcena a cítím se neúplně. Pokud se někdo takovým výzkumem zabýváte nebo se hrabete v cizích odpadcích (případně obojí), budu vám vděčná za osvětlení této záhady.

Do té doby budu těm průzkumům, sledováním a odhadům věřit. A proč vlastně ne? Lidi páchají i horší a bizarnější skutky, než je vyhazování jídla… Třeba vraždy a tak.

Cukety a plačky

Hele a co ty cukety, je jich tu plno, mi vole vysvětli, kde se tu vzaly. No kde, na zahradě. Stejně jako ořechy, jablka, rajčata, třešně a další plodiny. A zatímco já jsem nadšená z každé rostliny, kterou mi nedožrali slimáci, jiní zahrádkáři a pěstitelé (ne všichni samozřejmě, ať zbytečně negeneralizujeme) si stěžují, kolik se toho zas sakra urodilo a kdo to má furt sklízet, sbírat a řešit. Víš co, mámo, upečeš děckám závin a na zbytek kašlem. Tak to prostě shnije, no.

Jako já nevim, ale slyšeli jste někdy třeba o zavařování?

A pořád se bavíme o běžných domácnostech, ne o velkopěstitelích a profesionálních zemědělcích. Zdá se, že ti naopak každý rok pláčou, že bylo moc sucho, málo sucho, že (ne)mrzlo, hodně pršelo, nedostatečně pršelo, zkrátka zase špatná úroda, nedá se nic dělat, musíme zdražovat. Skoro až srdéčko usedá nad tím, jaký mají ti chudáčci pech. Ale ne to moje, protože spousta těch „chudáčků“ si za to může sama. Svým nešetrným hospodařením a ignorantským přístupem totiž pomáhají ten problém vytvářet.

Dostáváme se k pointě?

Ale o tom zas jindy. Přichází totiž čas na závěrečná poučení a moudra. My totiž nejsme zemědělci, ani ignoranti, my nejíme mekáč a chceme dělat věci jenom správně, šetřit penízky, žít bio eko ezo a tak dále. Takže se koukneme, jak plýtvání předcházet.

Jo a nemusíte mít strach, nečeká vás nic převratného, ale naštěstí ani složitého a čas od času prostě neškodí si tyhle zdánlivé banality připomenout. Protože to známe – všichni všechno ví, ale když dojde na lámání chleba, realita je často úplně jiná. Jako když všichni ví, že by si měli po návštěvě wc umýt ruce, ale ne každý to opravdu dělá. Fuj.

• Co je doma, to se počítá

Zase klídek, okej? Nemusíte počítat každou špagetu a zrníčko čočky, bohatě postačí, když budete mít alespoň základní přehled o tom, co se u vás ve špajzu/lednici/mrazáku/sklepě nachází (a ano, stále se bavíme o jídle, ne o jiných věcech, které se tam dají „skladovat“). Tím předejdete nakupování potravin, které už doma máte. A to chceme. Proč? Protože všechno má svůj breaking point, datum spotřeby, nic nevydrží věčně a tak dále.

Takže pokud vás neláká jíst dva roky prošlé těstoviny nebo začít chovat potravinové moly (i když z perspektivy tohoto článku by obojí bylo pořád lepší, než ty potraviny vyhodit… ehm?), nakupujte s rozmyslem.

• Jak v posteli, tak v jídle,

řekla bych. V obou případech je totiž důležité vědět, co máte rádi. Usnadníte si život a pomůže vám to předejít nechtěnému experimentování. Je sice fajn zkoušet nové věci, ale nemá smysl se nutit do něčeho, co je vám proti srsti.

Hele, to je trochu moc abstraktní, co takhle nějakej příklad?

Jasně, tady je: avokádo. Neexistuje snad jiné ovoce (jo, fakt je to ovoce), které by kolem sebe mělo takový hajp. Schválně se zkuste podívat na video nějakého fitness/healthy lifestyle/pilates princess girlie influencera nebo influencerky, kde sdílí svoji ranní rutinu nebo „co jsem dnes jedl/a“. Ráno je to voda s citronem a smoothie nebo avochleba. A vy třeba taky chcete být fitness healthy pilates princess – nebo prostě jen vylepšit svůj jídelníček – a to avokádo si koupíte. Jenže zjistíte, že vám vlastně nechutná. Ale i tak si ho koupíte znovu, protože je to IN a hrozně zdravý a kdo nejí avokádo, brzo umře. A jak to dopadne? Budete jeho konzumaci odkládat tak dlouho, dokud vám neshnije před očima (a že to avokádo umí). A voilà! Máme tu další food waste. Takže se na to vykašlete. Umřete s avokádem i bez něj.

A jestli jste pořád nepochopili, co jsem vám chtěla sdělit (a netvrdím, že je to nutně vaše vina) – prostě si vytvořte seznam svých oblíbených pokrmů a podle něj si pak sestavte plán nákupu.

• Plánování, matka moudrosti

A opakování taky, takže – je důležité mít přehled. Nejen o tom, co (ne)máme ve špajzu/v lednici/ve sklepě (případně v posteli), ale i jaké jídlo chceme mít v následujících dnech na talíři. S plánem se nám lépe a jednodušeji vaří, peče a samozřejmě i nakupuje. Předejdeme tím vyhazování prošlého jídla, připravování příliš velkých porcí (a tím pádem vyhazování prošlého jídla) a budeme více imunní vůči nakupování potravin, se kterými si ve finále nevíme rady (viz odstavec o avokádu).

• Dej si jídlo, než koupíš jídlo

A místo zvířátka tu máme klasickou radu nakonec. Nikdy nechoďte do obchodu hladoví, jinak se z vás stane impulzivní nakupovač nesmyslů, který bojkotuje i svůj vlastní, pečlivě připravený, nákupní seznam. Radši si před cestou do obchodu snězte ten bio banán.

No a protože článek už je skoro delší než řeka Amazonka, další moudra, rady a tipy vám předám zase příště.

Papa.

Jednou z mých oblíbených letních aktivit a způsobů, jak si vybrat týden dovolené (a způsobů, jak zajistit, aby si někteří lidé z mého okolí nechápavě klepali na čelo, že si beru dovolenou proto, abych mohla někde pracovat zadarmo), je už několik let dobrovolničení v rámci akce Týdny pro krajinu, kterou organizuje hnutí Duha ve spolupráci s dalšími subjekty a objekty, kteří se zabývají ochranou životního prostředí, udržitelností a ekologií. Jednoduše řečeno, dělají cool věci pro planetu a snaží se podporovat a motivovat ostatní, aby taky dělali cool věci pro planetu (nebo jim aspoň poslali penízky, cheche) a neskončili jen u toho, že vytřídí odpad a čekají za to standing ovation.

Všechno je sluníčkové. Zatím.

Pro mě je to týden smysluplné práce v přírodě s ubytováním a stravou zdarma (pokud pomineme rezervační poplatek). No a taky ušetřím za vodu a energie, protože je budu spotřebovávat jinde, než doma. Ano, jsem kolenovrt a nestydím se za to.

Dalším benefitem je, že ačkoliv si některé činnosti nezadají s návštěvou fitka, psychicky si člověk odpočine řádně. Především z toho důvodu, že na myšlení je tu někdo jiný. Já si prostě jen vyslechnu instrukce, vezmu vercajk a dělám co se po mě chce. Bájo.

Letos jsem vyjela už počtvrté a zatímco jsem ty předešlé roky strávila v šumavských hvozdech a mokřadech, tentokrát mě čekal týden v lese. Přesto, že jsem si pročetla popis chystaných aktivit, to, co jsem se dozvěděla po příjezdu, mě „trošičku“ šokovalo. Kdybych místo psaní natáčela videa, tohle by byla přesně ta chvíle pro dramatickou pauzu nebo reklamu na pleny, případně toaletní papír.

Naštěstí jsme na blogu, takže můžu všechno vykydat najednou (ať je to mega dlouhý a nikdo se nedozví pointu, protože nekonečný texty už dneska nikoho neberou).

Horor začíná. Anebo ne?

Když jsem přijela na místo určení, začaly ke mně dotékat detailnější informace, z nichž ty nejvýraznější byly o „prosvětlování“ lesa, tedy kácení, řezání, odklízení…

Pardon, cože?

Odkdy je tohle ekologie? Všichni přece víme, že stromy se musí sázet, opečovávat, objímat.

Nebo ne?

Zdá se, že sázení stromů získalo v posledních letech na popularitě a je to dobře, protože právě stromy patří k nejdůležitějším organismům na naší planetě – pomáhají zadržovat vodu v půdě, absorbují CO2, poskytují stín, tlumí hluk a umí fůru dalších věcí. Někdy to až vypadá jako by ten, kdo v životě nezasadil ani jeden strom, byl totální ignorant, kterému je naprosto ukradené, kam ten náš svět směřuje (a řekněme si, že ke světlým zítřkům úplně ne). A naopak, člověk, který do té naší zbídačené půdy už nějaký ten stromek vpravil, nehledě na to, jestli to dávalo smysl, ať už druhem/typem stromu, lokalitou nebo ročním obdobím, je ekolog první kategorie.

Nechápejte mě špatně, vysazovat stromy je důležité, ale musí se u toho trochu přemýšlet. To, že si doprostřed svého anglického trávníku zahrabete jednu sloupovitou jabloň nikoho nespasí. Ale na instáči získáte spoustu lajků, to zas jo.

Tak dál.

Takže, když nám bylo řečeno, že hlavní náplní bude prosvětlování lesa aka porážení stromů, první věc, která mě napadla – jak moc blbě by vypadalo, kdybych se ještě před oficiálním začátkem sbalila a jela domů (a taky, co budu dělat se zbytkem dovolené)? Nakonec jsem se rozhodla zůstat, protože poučena různými životními událostmi vím, že nic není černobílé.

V akci

Ukázalo se, že „náš“ les je změtí divokého ostružiní, listnatých i jehličnatých stromů, nahuštěných těsně vedle sebe, vzájemně a nezdravě si konkurujících. Zkrátka a dobře, ty stromy vypadaly, že už ze sebe mají pěknou ponorku, což je stav, který neprospívá nikomu – ani stromům samotným, ani zvířatům, ani hmyzu. Pokud by se les nechal ladem, postupem času by se proměnil v nepropustnou divočinu, která je atraktivní maximálně pro pár brouků, a to nikterak vzácných (ale jinak no hate, běžní brouci, jste v pohodě a máme vás rádi).

Údržba lesa není jednoduchá záležitost a pokud chcete hospodařit ekologicky a zodpovědně, musíte si stanovit konkrétní cíl. Majitelé lesa, do kterého jsme přijeli dobrovolničit, se po konzultaci s odborníky rozhodli, že svoje stromy chtějí do budoucna využívat jako zdroj udržitelného, lokálního dřeva. A to nejen na topení, ale třeba i na výrobu nábytku (Třes se, Ikeo!!) nebo podlahových krytin. Zároveň by se les, vzhledem k vysokému počtu smrků a jejich rychlém růstu, mohl využít k produkci vánočních stromků, které vyrostou ve zdravém prostředí, nebudou k zákazníkům cestovat přes půlku světa a jejichž řez bude probíhat kontrolovaně tak, aby se všechno nevytěžilo během jedné zimy.

Rozkaz pro nás dobrovolníky zněl jasně – vyhledávat duby, modříny, javory, třešně, a vše, co se nacházelo přibližně 1,5 m od nich, pokácet nebo oříznout. Pokud je totiž v blízkosti jmenovaných druhů rychleji rostoucí konkurence (např. jeřáb, osika), omezí jim přístup ke světlu a živinám. A všichni víme, jak tohle nejspíš skončí. Pro ty pomalejší vzadu – prostě je to pomalu zabije.

Fáze smutku

Fázemi popírání a hněv (a u někoho smlouvání) jsme si tedy prošli už večer a náš první den se tak odehrával v duchu snahy oprostit se od toho, že devastujeme les (i když jsme už v té chvíli věděli, že to není pravda, červíček pochybností stále hlodal), druhý den si někteří z nás ještě odžili depresivní fázi a zbytek týdne už nám práce šla jako po másle. Dostali jsme se do fáze smíření.

Tedy až na případy, kdy si pro nás les připravil takové oříšky, jako několik javorů vedle sebe, několik javorů vedle sebe v kombinaci s dubem, několik javorů vedle sebe v kombinaci s dubem a modřínem, a tak dále. To jsme se pak rozhodovali podle nejlepšího vědomí a svědomí (tolik, kolik nám ho ještě po té genocidě osik zůstalo) nebo jsme přenesli tíhu zodpovědnosti na odborníka, kterého jsme měli na telefonu.

A vsadím se, že ten pán během našeho týdne přijal víc hovorů než za celý svůj dosavadní život. Vůbec bych se nedivila, kdyby se poté rozhodl změnit telefonní číslo. Nebo vyhodit mobil.

Srnec jako úhlavní nepřítel

Kromě probírky stromů jsme se věnovali i jiným činnostem, třeba zakrýváním, respektive obkládáním malých doubků a modřínků právě ořezanými kmeny a větvemi, abychom je uchránili před srnci, kteří si o ně chodí vytloukat parůžky. Dub je totiž v mládí velmi pružný a jehličí modřínů zase uvolňuje vonné silice, takže se srnečci nejen podrbou, ale užijí si i dávku aromaterapie. Což možná působí roztomile, jenže tohle „odrbávání“ kmene stromků může zapříčinit jejich nenávratné poškození.

Takže sorry miláčkové, ale tady vám pšenka nepokvete, čau a jděte o dům dál – třeba do lesa přes cestu, který jeho majitel nechává tak, jak ho někdo stvořil, respektive vysázel (a pojďme si říct, že ten „někdo“ neodvedl moc dobrou práci). Ale musíte být rychlí, protože i tady si stromy dost konkurují (a hlavně to tu evidentně nikoho moc netankuje), a tak je možné, že za chvíli už tu vaši oblíbenci nebudou.

Slovo na závěr

To důležité už bylo řečeno, tak snad už jen: Jeďte dobrovolničit, naučíte se nové věci, získáte spoustu zajímavých informací a ještě se fyzicky i mentálně zocelíte.

Enjoy!