A teď ani v nejmenším nenarážím na uplynulé volby, ale spíš na tu domácí, potravinovou politiku každého z nás.

Všichni lžou a do mekáče nikdo nechodí

Myslíte si, že jste na tom dobře, neplýtváte, kupujete jen to nejnutnější a všechno zvládáte spotřebovat včas? Jo? Tak jak mi vysvětlíte, že podle odhadů ministerstva zdravotnictví jenom v loňském roce každý Čech vyhodil průměrně 90 kg potravin?? Udělali chybu v desetinné čárce, nevyšel jim vzoreček nebo prostě kecaj? Anebo kecáme my? Jako když věčně někdo ohrnuje nos nad fastfoodem, ale když jdete kolem mekáče (protože zrovna vy jste ten človíček, který chodí jen okolo, nikdy dovnitř), vždycky mají plno. Asi placený kompars nebo co.

Stejně jako v diskuzích na téma plýtvání se téměř každý přispěvatel rozčiluje, že ta data musí být nadsazená, protože u nich se nikdy nic nevyhodí, maximálně tak slupka od bio banánu (jedna ročně), které nejdřív uspořádají rozlučkový rituál a až pak ji vědomě, se záměrem vloží do designového vermikompostéru… A tomuhle věříte? Tak až příště půjdete z okolo toho mekáče, vezměte to i k popelnicím a pak si povíme (a ne, že si vyberete zrovna den, kdy se vyváží odpad).

To se hrabou v popelnicích nebo…?

Možná vás teď napadá, jak je vůbec možné se k takovým údajům dostat. Mně to vrtalo hlavou taky, takže jsem trochu zapátrala, ale abych byla upřímná – odpovědi mě uspokojily jen částečně a spíš jen vyvolaly další otázky.

Například průzkumy, tedy různé ankety a dotazníková šetření, kde respondenti uvedli, kolik potravin vyhazují. Jenže… dokáže člověk opravdu odhadnout, kolik toho během týdne, měsíce nebo roku vyhodí? A pokud ano, přizná to (tu jednu slupku od bio banánu)? Kdybyste se zeptali mě, asi bych nebyla schopna realisticky odpovědět. Myslím si, že za rok – co se týče jídla – toho vyhodím velmi málo. Ale co je málo? A jak převést „málo“ na kilogramy?

Další metodou, kterou jsem našla, bylo sledování odpadu, čímž se myslí měření hmotnosti nebo objemu vyhozených potravin z domácností. Ale jak? JAK? Přece nejsme celebrity, aby se v našem odpadu někdo hrabal… Což je samozřejmě dobře, jelikož by se tam taky mohlo najít něco kompromitujícího (třeba obaly z toho mekáče).

Pak na mě vyskočily ještě „potravinové deníky“. Což mi zavání stalkerstvím přes nějakou appku nebo – opět – dotazníkem, anketkou. Takže jsem zmatena, rozpolcena a cítím se neúplně. Pokud se někdo takovým výzkumem zabýváte nebo se hrabete v cizích odpadcích (případně obojí), budu vám vděčná za osvětlení této záhady.

Do té doby budu těm průzkumům, sledováním a odhadům věřit. A proč vlastně ne? Lidi páchají i horší a bizarnější skutky, než je vyhazování jídla… Třeba vraždy a tak.

Cukety a plačky

Hele a co ty cukety, je jich tu plno, mi vole vysvětli, kde se tu vzaly. No kde, na zahradě. Stejně jako ořechy, jablka, rajčata, třešně a další plodiny. A zatímco já jsem nadšená z každé rostliny, kterou mi nedožrali slimáci, jiní zahrádkáři a pěstitelé (ne všichni samozřejmě, ať zbytečně negeneralizujeme) si stěžují, kolik se toho zas sakra urodilo a kdo to má furt sklízet, sbírat a řešit. Víš co, mámo, upečeš děckám závin a na zbytek kašlem. Tak to prostě shnije, no.

Jako já nevim, ale slyšeli jste někdy třeba o zavařování?

A pořád se bavíme o běžných domácnostech, ne o velkopěstitelích a profesionálních zemědělcích. Zdá se, že ti naopak každý rok pláčou, že bylo moc sucho, málo sucho, že (ne)mrzlo, hodně pršelo, nedostatečně pršelo, zkrátka zase špatná úroda, nedá se nic dělat, musíme zdražovat. Skoro až srdéčko usedá nad tím, jaký mají ti chudáčci pech. Ale ne to moje, protože spousta těch „chudáčků“ si za to může sama. Svým nešetrným hospodařením a ignorantským přístupem totiž pomáhají ten problém vytvářet.

Dostáváme se k pointě?

Ale o tom zas jindy. Přichází totiž čas na závěrečná poučení a moudra. My totiž nejsme zemědělci, ani ignoranti, my nejíme mekáč a chceme dělat věci jenom správně, šetřit penízky, žít bio eko ezo a tak dále. Takže se koukneme, jak plýtvání předcházet.

Jo a nemusíte mít strach, nečeká vás nic převratného, ale naštěstí ani složitého a čas od času prostě neškodí si tyhle zdánlivé banality připomenout. Protože to známe – všichni všechno ví, ale když dojde na lámání chleba, realita je často úplně jiná. Jako když všichni ví, že by si měli po návštěvě wc umýt ruce, ale ne každý to opravdu dělá. Fuj.

• Co je doma, to se počítá

Zase klídek, okej? Nemusíte počítat každou špagetu a zrníčko čočky, bohatě postačí, když budete mít alespoň základní přehled o tom, co se u vás ve špajzu/lednici/mrazáku/sklepě nachází (a ano, stále se bavíme o jídle, ne o jiných věcech, které se tam dají „skladovat“). Tím předejdete nakupování potravin, které už doma máte. A to chceme. Proč? Protože všechno má svůj breaking point, datum spotřeby, nic nevydrží věčně a tak dále.

Takže pokud vás neláká jíst dva roky prošlé těstoviny nebo začít chovat potravinové moly (i když z perspektivy tohoto článku by obojí bylo pořád lepší, než ty potraviny vyhodit… ehm?), nakupujte s rozmyslem.

• Jak v posteli, tak v jídle,

řekla bych. V obou případech je totiž důležité vědět, co máte rádi. Usnadníte si život a pomůže vám to předejít nechtěnému experimentování. Je sice fajn zkoušet nové věci, ale nemá smysl se nutit do něčeho, co je vám proti srsti.

Hele, to je trochu moc abstraktní, co takhle nějakej příklad?

Jasně, tady je: avokádo. Neexistuje snad jiné ovoce (jo, fakt je to ovoce), které by kolem sebe mělo takový hajp. Schválně se zkuste podívat na video nějakého fitness/healthy lifestyle/pilates princess girlie influencera nebo influencerky, kde sdílí svoji ranní rutinu nebo „co jsem dnes jedl/a“. Ráno je to voda s citronem a smoothie nebo avochleba. A vy třeba taky chcete být fitness healthy pilates princess – nebo prostě jen vylepšit svůj jídelníček – a to avokádo si koupíte. Jenže zjistíte, že vám vlastně nechutná. Ale i tak si ho koupíte znovu, protože je to IN a hrozně zdravý a kdo nejí avokádo, brzo umře. A jak to dopadne? Budete jeho konzumaci odkládat tak dlouho, dokud vám neshnije před očima (a že to avokádo umí). A voilà! Máme tu další food waste. Takže se na to vykašlete. Umřete s avokádem i bez něj.

A jestli jste pořád nepochopili, co jsem vám chtěla sdělit (a netvrdím, že je to nutně vaše vina) – prostě si vytvořte seznam svých oblíbených pokrmů a podle něj si pak sestavte plán nákupu.

• Plánování, matka moudrosti

A opakování taky, takže – je důležité mít přehled. Nejen o tom, co (ne)máme ve špajzu/v lednici/ve sklepě (případně v posteli), ale i jaké jídlo chceme mít v následujících dnech na talíři. S plánem se nám lépe a jednodušeji vaří, peče a samozřejmě i nakupuje. Předejdeme tím vyhazování prošlého jídla, připravování příliš velkých porcí (a tím pádem vyhazování prošlého jídla) a budeme více imunní vůči nakupování potravin, se kterými si ve finále nevíme rady (viz odstavec o avokádu).

• Dej si jídlo, než koupíš jídlo

A místo zvířátka tu máme klasickou radu nakonec. Nikdy nechoďte do obchodu hladoví, jinak se z vás stane impulzivní nakupovač nesmyslů, který bojkotuje i svůj vlastní, pečlivě připravený, nákupní seznam. Radši si před cestou do obchodu snězte ten bio banán.

No a protože článek už je skoro delší než řeka Amazonka, další moudra, rady a tipy vám předám zase příště.

Papa.