Kdo to je a proč se o něm vůbec bavíme?

Možná jste tu fotku už někde viděli. Starší pán, brýle, usmívá se do objektivu a jinak moc nevíme, protože zbytek těla mu zakrývá obrovský demižon. Ne, tohle není Láďa, alkoholik odvedle, toto je pan Latimer. A v demižonu není pálenka, ale rostliny.

Příběh pana Latimera se v detailech zdroj od zdroje liší, takže vám ho převyprávím podle toho, na čem se všechny shodly (i když je to nejspíš tím, že se jejich tvůrci navzájem ehm… „inspirovali“). Takže; pan Latimer se prostě na Velikonoce roku 1960 rozhodl, že do toho prázdného demižonu, který se mu doma už nějakou dobu povaluje, zkusí strčit malou rostlinu (konkrétně poděnku, kdybychom tu měli nějaké zapálené přírodovědce), aby viděl, co se s ní stane… Trochu zvláštní, uznávám, na druhou stranu si myslím, že lidé o Velikonocích prováděli i horší věci (třeba někoho ukřižovali a tak).

Ale nemůžu si odpustit poznámku, že pan Latimer ty svátky vzal asi taky trochu moc vážně, když se rozhodl hrát si na Stvořitele místo toho, aby si dal třeba šlofíka nebo popil s kamarády nebo co pánové v jeho věku o Velikonocích dělávají… Nicméně kdo jsem já, abych soudila (ano, je to jenom fráze, protože já pořád někoho soudím, ale tentokrát to myslím vážně), jelikož i některá moje životní rozhodnutí jsou přinejmenším diskutabilní.

Na fotografii vypadá jako takový milý děda, že?

Tak si pojďme ještě říct, že dle dostupných zdrojů ten jeho demižon původně sloužil ke skladování kyseliny sírové. A pan Latimer byl… elektroinženýr?! Jako já nejsem žádný vědátor, ale nemyslím si, že by elektroinženýr potřeboval k výkonu svého povolání kyselinu. Můžeme tedy doufat, že demižon jen od někoho dostal (proč sakra?) a bylo mu zkrátka blbé takový dárek odmítnout. Jé, velká skleněná nádoba. A prázdná? Super, to jsem si vždycky přál.

Možná byl pan Latimer taky jen obyčejný domácí kutil, který chtěl z poděnky a kyseliny (já vím, jak to vypadá, ale řekli jsme si, že to byl elektroinženýr, ne botanik) stvořit nějaké monstrum či co. Nebo ho už omrzela manželka a tak si chtěl vypěstovat milenku. Představte si jeho zklamání, když mu místo šťabajzny à la Posion Ivy vyrostlo takové… křoví.

Tak dál.

Pak si pan Latimer zřejmě našel nějaký jiný koníček, protože demižon dal pod schody a otevřel ho (údajně) až po 12 letech. Nalil do něj trochu vody, čímž veškerá péče skončila a od té doby nechal demižon žít svým životem. Doslova.

Nicméně ruku do ohně za to samozřejmě nikdo nedá, protože vycházíme pouze z informací, které tenhle pán sám vypustil do světa. Takže klidně mohl celou dobu kecat a my mu to žereme ještě v roce 2026. Ale co už.

V každém případě – dle svých slov – se o terárium v podstatě vůbec nestaral, jenom pozoroval, jak se poděnka v demižonu rozrůstá v malý prales a postupem času si tvoří svoje vlastní klima. Jak je spokojená a nikoho a nic nepotřebuje. Tomu já říkám self-sufficiency at its best.

Jak to celé dopadlo?

Terárium vydrželo pod schody celkem 27 let, než se Latimerovi odstěhovali. Bohužel jsem se nikde nedočetla, jestli se demižonek stěhoval s nimi nebo ho v tom domě nechali jako věcné břemeno novým majitelům.

Pan Latimer kdysi v rozhovoru pro Daily Mail uvedl, že by ho chtěl jednou darovat dětem (wow, to ses teda předal, fakt díky, táto)

Jakoby nevíme

…nebo Královské zahradnické společnosti. Jenže to vypadá, že si terárium nakonec spíš vzal hrobu, protože tady všechny stopy (a zároveň i náš příběh) končí. Ale třeba starý pán stále žije, protože mu to s tou Poison Ivy nakonec přece jen vyšlo (a poděnka byla celou dobu jen zástěrka), ona ho napustila nějakým bio eko lektvarem a žili šťastně (i s tím demižonem samozřejmě), ale ne do smrti, protože to se jim díky těm rostlinným dryjákům a biohackingu nikdy nestane (kam se hrabe Bryan Johnson).

Jak se stát panem Latimerem

(ano, tady se konečně dostáváme k tomu, jak si vyrobit to terárko)

Pokud čekáte, že vám poradím, jak se stát elektroinženýrem nebo jak si vypěstovat novou partnerku, tak ne. Sorry.

My si totiž povíme, jak vyrobit rostlinné terárium, i když toho wow efektu, který se podařil panu Latimerovi už nejspíš nedosáhneme. No, nevadí. Experiment je to i tak zajímavý a navíc velice jednoduchý. A protože se blíží Velikonoce, možná i ten prázdný demižonek bude

Pokud toho tolik nevypijete, vystačíte si i s větší lahví (ideálně takovou, která má širší hrdlo, jinak tam veškerý obsah budete muset ládovat pinzetou a provizorním trychtýřkem, což je dost opruz) nebo zavařovačkou. A ne že hned poletíte do Pepca utrácet za nějaké fancy designové sklenice. Jen si pěkně najděte něco doma, tady jste na bio eko blogu.

Konečně jdeme na to

Nutno říct, že pan Latimer se s tím moc nepáral, prostě zasadil rostlinku do demižonu a vyčkával, co bude. Jenže, v 60. létech byli lidé drsní a odvážní. Jako dárky si dávali demižony s kyselinou a prováděli testy na rostlinách. Od té doby jsme jako společnost hodně pokročili; jsme labilnější, křehčí a méně odolní, tak se radši pojistíme a narveme do té sklenice x dalších věcí, abychom si zajistili, že náš projekt skončí happyendem.

Co potřebujeme?

• skleněnou nádobu s víčkem
• písek (jako podklad kamínky a základní vrstvu)
• kamínky větší (na drenáž)
• kamínky menší nebo štěrk (na zasypání mezer mezi většími kamínky)
• kousek geotextilie (aby substrát nepropadával ke kamínkům) a něco na její zatížení (třeba další kamínky)
• aktivní uhlí (aby nám tam všechno neshnilo – jo a bavíme se o uhlí do substrátu, to živočišné si nechte v lékárničce)
• substrát (abychom ty rostliny měli do čeho zasadit)
• rostliny (jinak by to nebylo rostlinné terárium)
• a můžeme přidat i menší dekorace a/nebo přírodniny, abychom si to udělali hezký

Kde to seženeme?

Žijeme v krásné době, takže si můžeme koupit prakticky cokoliv (a kohokoliv), materiál do našeho projektu nevyjímaje. Nooo, a vlastně i hotové terárium, ale to asi nechme být. Hobbymarket je jistota, ale i v zahradnictví (rostliny, substrát, textilie) nebo akvaristice (kamínky, písek) seženeme vše potřebné. Ale protože ta krásná doba znamená i neustále rostoucí náklady na život (nebo si sem dosaďte to, co vás aktuálně štve, ať trochu upustíme páru), zkusíme nejdřív zapátrat doma a v blízkém okolí a třeba se nám podaří získat něco low cost a zároveň (z)upcyklovat, přispět k zero waste a tak dále (víc cizích pojmů k tomuto tématu mě teď nenapadá).

Možná máte kamaráda, který sbírá pokojovky rád se s vámi o ně podělí, či kolegyni vášnivou zahrádkářku (vlastně nemusí být ani vášnivá, hlavně když dá něco zadarmo). Zkrátka, než vyrazíte utrácet, vytěžte svoje přátele a příbuzné, to je vždycky dobrý nápad.

A teď pozor…

Taky se můžete vypravit ven a něco si tam ulovit (obrazně řečeno samozřejmě), nicméně je potřeba zdůraznit, že nejsme idioti (že ne?) a kvůli „udělej si sám“ nedrancujeme přírodu. Takže žádné odlupování kůry ze stromu, vytrhávání lánů mechu, lámání větví atd. Zato kamínek sebraný z pole nebo ulita (hlavně se ujistěte, že je fakt prázdná!), kterou si přinesete z lesa, určitě zhroucení ekosystému nezpůsobí.

Příklad ze života = kde jsem těžila já

A abych nepsala jen strohé poučky s tím, co máte a nemáte dělat, půjdu příkladem a řeknu vám, kde jsem ke všemu potřebnému přišla já. Nejdřív jsem vytěžila želvu – písek totiž používám jako součást substrátu do terária; a pak samu sebe – pro kamínky, štěrk a kousek mechu jsem vyrazila na zahradu a textilii a substrát mám běžně doma (to je pouhé konstatování, ne flex). A tak jediné, co jsem musel koupit, bylo aktivní uhlí a rostliny.

Po shlédnutí několika videí na youtube (jo, ten popis od pana Latimera mi přišel přece jen trochu vágní a jak už jsem uvedla v předchozí části – taky mohl celou dobu kecat) jsem se rozhodla pro fitónii. Jednak byla právě do rostlinných terárií často doporučována, na rozdíl od jiných zelenáčů je docela levná a zřejmě teď asi i dost frčí, protože jsem na ni narazila prakticky v každé prodejně s rostlinami.

K fitonii jsem přidala mini odrůdu monstery (ale ta mi asi za dva týdny chcípla, takže o ní nechci moc mluvit, nicméně byla moc pěkná v tom teráriu ), nějaké přírodniny (prázdnou šnečí ulitu, klacík, kamínky) a pár minerálů, které se mi povalovaly doma a dodaly celému aranžmá příjemný ezo punc.

A co teď s tím?

Podívej se na obrázek níže (zabralo mi fůru času ho vytvořit, tak ne, že ho přeskočíš) a jeď podle něj. Všechno tam nasyp, trochu udusej a nezapomeň, že se rostliny budou rozrůstat, tak jim nech trochu prostoru. A než sklenici/demižon/lahev zavřeš, svůj výtvor trochu zalij. Ale s mírou, nemusí ti to tam plavat jako Noemova archa.

Pak už terárium zavři, umísti třeba na parapet (radši ne na jižní stranu, jinak hrozí, že se ti ta Poison Ivy v létě usmaží) nebo jiné světlejší místo a už jen pozoruj (=nezalévej, neotvírej, nevrtej se v tom). Případně začni vymýšlet historku pro média, až se tvoje terárium proslaví stejně jako demižonek pana L.

Poučky a tipy na závěr

• Nezapomeň, že vlivem vlhkosti a působením různých mikroorganismů se dekorace ve tvém teráriu mohou postupem času poškodit nebo znehodnotit. Takže ukládat si tam sbírku cenných mincí není úplně dobrý nápad.
• Pokud k rostlinám přidáš i nějakou přírodninu (např. šišku) počítej s tím, že tam nevydrží navěky. Dříve či později se začne rozkládat a půjde do kytek.
• V případě, že jsi citlivý estét nebo trpíš nějakou formou OCD, připrav se na to, že terárium nebude vypadat pořád stejně. Něco se rozroste, něco možná umře, materiál si časem sesedne a tak dále.

Dobrá zpráva je, že pokud se ti v terárku něco podělá, vždycky to můžeš napravit nebo začít úplně od znova. Tak s chutí do toho. Nebo i bez chuti, to je fuk.

Tak čau!

Zní to trochu jako ze seriálu Hvězdná brána s Goa’uldy a jejich hostiteli, jenže tady by se dalo polemizovat nad tím, zda se opravdu jedná o symbiózu, potažmo vzájemný prospěch. Je pravda, že Goa’uldi pomáhali udržovat tělesnou schránku své… ehm… oběti?… ve skvělé kondici, ale nabízí se otázka, jak velká výhra to pro toho hostitele byla…

Zkuste si to představit – žádná rýmička, bolavé zuby, migréna. Nikdy jste nebyli v lepší kondici. Ale taky jste v sobě neměli slizkou příšerou, která vás v podstatě jen využívá pro dosažení svých cílů. A nemluvíme o založení rodiny, stavbě domu nebo rozjetí byznysu, ale o zotročení lidstva a dalších obyvatel vesmíru. Hnus, velebnosti.

Zpět k tématu

Tak se zase uklidníme a vrátíme se ke původnímu tématu. Kombucha, tedy nápoj, který se z násady kombuchy vyrábí, je v podstatě fermentovaný čaj. Hodně oslazený čaj. A nejspíš vás to šokuje, ale kombucha pochází z Číny jako další miliarda věcí, které jsme od nich převzali (hlavně, že teď je pořád hejtujeme, že si odněkud něco přeberou a začnou to sami vyrábět). Bohužel se mi nepodařilo vypátrat, jakým způsobem na kombuchu tamní obyvatelé přišli, ale představuju si, že to byla náhoda na způsob objevení penicilinu. Prostě si osladili čaj, zapomněli na něj, pak ho zase objevili, někdo se napil a nejen, že ten někdo neumřel, ale ukázalo se, že je to docela fajn pitíčko a už to jelo.

A to bychom nebyli my, lidé moderní doby, abychom z něčeho, co se používá už stovky let, neudělali „superpotravinu“, „recept na dlouhověkost“ a takovou tu pseudoreklamu „používejte tuto ingredienci abyste se zbavili ledvinových kamenů“ nebo „objevila nápoj nesmrtelnosti a všichni ji teď nenávidí“, která na nás vyskakuje při čtení Novinek a dalších erudovaných online deníků.

No, jenže kombucha je fakt super a dle mého názoru si ten hajp prostě zaslouží. A taky se kvůli její popularitě nevypalují plantáže, nekácí lesy, nezabíjí zvířata a nevykořisťují lidi (to spíš my vykořisťujeme ty nebohé bakterie). Dle dostupných informací je kombucha velice zdraví prospěšná, obsahuje vitamíny, minerály a různé kyseliny, které vám pomůžou se žaludečními problémy, oslabenou imunitou, hubnutím, trávením… Dál se rozepisovat nebudu, protože to, jaké zázraky tenhle nápoj dovede, se dočtete na x webových stránkách a proč bychom nosili dříví do lesa, že.

Jen nezapomeňte, že ne všechno na těch internetech je pravda, takže pokud na základě nějakého rádoby odborného článku budete očekávat, že vám pití kombuchy vyřeší vypadávání vlasů nebo poruchu erekce, můžete být zklamaní…

Kombuchu znám už docela dlouhou dobu, sice ne tak dlouhou, jako Číňané, ale určitě delší, než je ten její boom v posledních letech. Oblíbila jsem si ji díky té sladké, naoctovatělé chuti, která mi – zvlášť v létě – přijde velice osvěžující. A pokud mám pocit, že moje zažívání není úplně v pohodě, lupnu tam malou skleničku a jsem dobrá. Tím za mě k pozitivním účinkům na zdraví… Wow.

Rozvedu to. Trochu.

Hlavním důvodem je nejspíš to, že nemám žádné zdravotní problémy (klepy klep) a můj životní styl je na dost dobré úrovni (no… zase si nepředstavujte Bryana Johnsona, ale dovolím si tvrdit, že jsem na tom určitě mnohem lépe než spousta mých vrstevníků), a tak těžko říct, zda za ten můj stav může kombucha nebo něco úplně jiného. Takže jestli si kombucha poradí s vypadávání vlasů a poruchou erekce vám bohužel nepovím.

No, a protože (nebo právě proto?) kombuchu piju velmi často, přestalo mě bavit ji kupovat. Jednak ne všechny dostupné mi chutnaly (moc sladké, málo octové, moc ochucené), a ty, které mi chutnaly, u nás v lokální vesnické večerce nemají. A já nebudu jezdit 20 minut do města, protože ekologie, peníze za benzin, lenost a tak dále. Dalším aspektem byla cena – jako pardon, ale 400 ml za 60 korun? Odmítám.

Takže co? Vyrábím si kombuchu doma. A řeknu vám – proč jsem to neudělala dřív? Je to snadné, chutné, levné a občas i trochu vzrůšo. Třeba když přemýšlíte, jestli už to stočit nebo ještě pár dnů vydržet, jaký použijete čaj, kolik toho tentokrát uděláte… Hobby jako blázen.

Jak to dělám

Výroba kombuchy je tak jednoduchá, že bych možná ani neměla používat slovo „výroba“, ale co už. Stačí vám zelený nebo černý čaj, cukr a násada kombuchy. Jo a taky nějaká vhodná nádoba. Já jsem využila velkou lahev na limonádu, kterou jsem si pořídila asi před 6 lety na oslavy a návštěvy, než jsem si uvědomila, že mě vlastně tyhle události vůbec nebaví a přestala jsem si domů zvát lidi

Sice to trvalo, ale nádoba se tak nakonec dočkala využití a kohoutek se navíc ukázal jako super praktický pro průběžné ochutnávání nápoje. Ale jinak úplně dobře poslouží třeba zavařovačka (ideálně taková ta obrovská „hospodská“ od nakládaček). Násadu kombuchy jsem koupila ve zdravé výživě asi za 100 Kč. Značku Stevikom jsem zvolila z toho důvodu, že jinou neměli

Svoji první (a zároveň nejlepší, tudíž i nejčastěji připravovanou) kombuchu jsem udělala z 1 litru bio sypaného černého čaje a 80 g cukru. Postup je opravdu primitivní (pokud nejste jeden z těch lidí, kteří spálí i čaj, v tom případě vám nedoporučuju se o kombuchu ani pokoušet, protože základem je právě čaj): uvařit čaj, nasypat do něj cukr, nechat čaj vychladnout, přelít ho do větší skleněné nádoby (bez víčka – místo toho se použije kousek látky) a dát do něj násadu.

Nápoj pak necháte fermentovat na místě, kde je pokojová teplota a kam na něj nedosáhne sluníčko. A dostáváme se k nejtěžší fázi – čekání. Podle návodu na mé násadě by se měla kombucha nechat zrát až 20 dnů, na což já ale většinou kašlu.

Kombuchu dělám stále dokola, takže chudinka násada si moc neodpočine – přiznávám, že v tomto vztahu jsem spíš ten Goa’uld já. Ale když už jí chci dopřát volno (většinou proto, že já mám volno), vyndám ji, a i s trochou čaje, respektive hotové kombuchy, přendám do menší zavařovačky a schovám do lednice. Tam na mě bude trpělivě čekat, dokud se k ní opět nevrátím… Toxická dynamika jako vyšitá.

Co k tomu dodat? Kombucha je prostě boží a kdo nevěří, ať tam běží… a zkusí si ji taky vyrobit.

Enjoy!

…

Cože to?

Jedu z práce, míjím obchodní centrum a u silnice billboard: „Snesitelnější návštěva tchýně, 1190 Kč“. A na fotografii paní s kabelkou (no, moc z toho človíčka vidět není, ale dle postavy, úpravy nehtů a dalších atributů dle přetrvávajících genderových stereotypů usuzuji, že se pravděpodobně jedná o ženu). Než jsem se dostala ke sloganu „dopřejte si terapii módou“, napadlo mě, že to vypadá jako reklama na nájemného vraha, který za tisícovku a nějaké drobné vyřeší váš problém… Tak nic.

Za týden další billboard. Lodičky. „Méně bolestivý rozchod, 990 Kč.“ Okej.

Trocha poctivého nasrání na úvod

Prostě mi to nedá a musím do toho šťournout. Přijde mi zajímavé, že tahle kampaň očividně cílí na ženy. Proč jinak na těch fotkách vidíme kabelku a lodičky a ne třeba vrtačku a kravatu (ať to striktní dělení na „mužské“ a „ženské“ pořádně dokrmíme)? Odpovím si sama. Protože všechny ženy rády courají po obchodech, všechny ženy milují hadříky a nakupování je pro ně největším koníčkem. Když tedy nepočítáme vaření, žehlení a další domácí (=ženské) práce.

Muži na něco takového samozřejmě nemají čas; musí totiž makat, aby ženské měly ty kabelky a lodičky z čeho zaplatit.

Tak, teď jsem vyplivala trochu jedu, ale nebojte, jsem ok, odpoledne si zajedu koupit něco na sebe

Řešení nebo vlastně vůbec

Představte si tu situaci. Sedíte u tchyně, která vás naprosto vysírá, ale tentokrát jste vůči všem pichlavým poznámkám imunní, protože s sebou máte novou kabelku (je to takový váš emotional support plyšák). Nebo se dozvíte, že váš milovaný potomek chodí za školu, nebo vás naštve někdo v práci, nebo nestihnete schůzku, nebo, nebo… Všechno vyřeší peníze, respektive věci.

Vážně?

Ne.

Sorry.

Už samotný pojem „vyřeší“ v tomhle ohledu nedává smysl, že. Ta koupená věc vám sice krátkodobě udělá radost, ale napravit vztahy v rodině nebo zlepšit vaši životní úroveň nedokáže. Schválně, zkuste si vzpomenout na nějaký nepěkný zážitek, kterým jste si v nedávné době prošli. Co vám pomohlo se přes něj přenést? Vsadím se, že nákup něčeho nového určitě ne. Tedy pokud tím „zážitkem“ nebyly třeba ukradené boty nebo rozbitý telefon, že.

Pojďme z toho obvinit někoho (něco) jiného – dopamin

Může za vznik shopaholiků dopamin? Tak trochu. Uvolňování dopaminu, látky, která je spojena s odměnou, potěšením a uspokojením, dokáže zmírnit stres a negativní emoce. Ale jen dočasně… Takže bacha.

Princip je jednoduchý – jdete do obchodu, vybíráte, hledáte, porovnáváte. Zkrátka, soustředíte se na nákup a váš mozek nemá prostor, aby se zabýval něčím jiným (= tím, jak váš život stojí za prd). Alespoň na chvíli. Zaplacením a tím pádem převzetím vlastnictví nad danou věcí (a ne, nebudeme sem tahat Duška a jeho pindy o tom, že nikdo nic nevlastní) dosahujeme cíle a tím i pocitu uspokojení.

Potíž je v tom, že krátkodobé působení dopaminu neřeší podstatu problému; je jen jakousi náplastí na to, co nás skutečně trápí. A dopaminového nájezdu využívá i ta naše zmíněná reklama. Úplně vidím, jak se směje a mne si ručičky: „Jen si pojď tu svoji blbou náladu přebít utrácením. Nikdo tě nemá rád, ani my ne, ale tvoje penízky ano.“

Dejte už té tchyni svátek

No a co ten druhý slogan: méně bolestivý rozchod, abychom se pořád neotírali jen o tu tchýni? Duševní nebo mentální bolest nezmizí tím, že si něco koupíte. Jak jsme si řekli, uvolněný dopamin sice chvilkově uleví, ale z porozchodové depky vás nedostane. Na to vám pomůže čas, vybrečet se, sejít se s kamarády, dělat něco, co vás přivede na jiné myšlenky (a nemyslím tím vyrazit po krámech, to je snad jasné), zajít na procházku, svěřit se do rukou odborníka; možností je mnoho. I kdybyste měli jen vzteky bušit do polštáře, určitě je to lepší, než si objednat stopadesátého Labubu.

A zase ta ekologie

Emočním a impulsivním utrácením si navíc zaděláváte na další problémy. Obzvlášť pokud nejste tou pověstnou nejostřejší tužkou v penále – snadno spadnete do spirály půjček, dluhů, exekucí, vězení (no, tady už se ta spirála, respektive kruh, vlastně uzavírá) a tak dále. A pokud si sami sebe nevážíte a je vám ukradené, co s vámi bude, myslete na to, že ostatním to ukradené není a vaše neuvážené nákupy škodí celé planetě.

Když dopamin vyprchá, člověk si často uvědomí, že si domů přinesl úplnou blbost, kterou nepotřebuje a která se mu vlastně ani tak moc nelíbí. Jenže ne každé zboží lze vrátit, vyměnit, prodat a bohužel – někdy ani darovat. Jedním z důvodů je prostý fakt, že podobných věcí existuje tolik, že už je nikdo nechce ani zadarmo.

A tak se nám ty věcičky kupí a kupí. Doma, v popelnicích, na skládkách.

Dobrým příkladem pro naši „terapii módou“ je právě oblečení. Pokud nemáte opravdu originální kousek (nebo naopak úplně obyčejný kousek vyhajpovaný sociálními sítěmi), těžko se ho zbavíte. A tak putuje přinejlepším do kontejneru na textil (ale řekněmě si upřímně – ani to není všespásné) nebo prostě do „komunálu“ a na skládku. A pobyde si tu dost dlouho, klidně i desítky let (tedy ještě mnohem déle než vy v tom vězení, až vás dožene to vaše neuvážené rozhazování). Jasně, rozhodující je mimo jiné materiál, jenže…

…vezměme si třeba bavlnu. Ta je na tom teoreticky mnohem lépe než polyester, protože např. bavlněné tričko by se mělo rozložit do 6 měsíců, kdežto polyesterovému tričku to může trvat až 200 let; potíž je v tom, že se bavíme o procesu v ideálních podmínkách, které ale na skládkách nepanují, bohužel… Takže to tričko, které máte právě teď na sobě, může hnít na skládce ještě ve chvíli, až budete v zemi hnít i vy

A když jsme u těch skládek, což je téma samo o sobě, pojďme si ještě připomenout, že rozklad, ke kterému zde dochází, produkuje emise plynů přispívající k negativním změnám klimatu. Kromě CO2 (oxid uhličitý) je přítomen také hliník metan, hořlavá a výbušná záležitost (jestli jste někdy přemýšleli jak to, že pořád někde hoří skládka, tady máte odpověď). Kromě těchto dvou plynů putují do ovzduší i další mňamky jako toulen, benzen, chloroform a taky spousty dalších látek, které ještě ani neznáme. Dobrou chuť.

A přitom taková blbost

Uf, to bylo něco. Člověk by neřekl, kolik potenciálních potíží s sebou přináší jedna marketingová kampaň! Ale třeba vás to přesvědčí, abyste příště svoje problémy řešili jinak a lépe. A udržitelněji. Nejen pro sebe, ale i pro ty, které máte rádi (a tím pádem i pro ty, které rádi nemáte, ale s tím se prostě musíte vyrovnat).

A až na vás příště přijde depka, zajděte si radši na procházku nebo si zacvičte. Obojí je zadarmo a dopamin to z vás dostane taky. A pokud ani to nezabere, zkuste třeba terapii, ale tu opravdovou.

Papa

Jednou z mých oblíbených letních aktivit a způsobů, jak si vybrat týden dovolené (a způsobů, jak zajistit, aby si někteří lidé z mého okolí nechápavě klepali na čelo, že si beru dovolenou proto, abych mohla někde pracovat zadarmo), je už několik let dobrovolničení v rámci akce Týdny pro krajinu, kterou organizuje hnutí Duha ve spolupráci s dalšími subjekty a objekty, kteří se zabývají ochranou životního prostředí, udržitelností a ekologií. Jednoduše řečeno, dělají cool věci pro planetu a snaží se podporovat a motivovat ostatní, aby taky dělali cool věci pro planetu (nebo jim aspoň poslali penízky, cheche) a neskončili jen u toho, že vytřídí odpad a čekají za to standing ovation.

Všechno je sluníčkové. Zatím.

Pro mě je to týden smysluplné práce v přírodě s ubytováním a stravou zdarma (pokud pomineme rezervační poplatek). No a taky ušetřím za vodu a energie, protože je budu spotřebovávat jinde, než doma. Ano, jsem kolenovrt a nestydím se za to.

Dalším benefitem je, že ačkoliv si některé činnosti nezadají s návštěvou fitka, psychicky si člověk odpočine řádně. Především z toho důvodu, že na myšlení je tu někdo jiný. Já si prostě jen vyslechnu instrukce, vezmu vercajk a dělám co se po mě chce. Bájo.

Letos jsem vyjela už počtvrté a zatímco jsem ty předešlé roky strávila v šumavských hvozdech a mokřadech, tentokrát mě čekal týden v lese. Přesto, že jsem si pročetla popis chystaných aktivit, to, co jsem se dozvěděla po příjezdu, mě „trošičku“ šokovalo. Kdybych místo psaní natáčela videa, tohle by byla přesně ta chvíle pro dramatickou pauzu nebo reklamu na pleny, případně toaletní papír.

Naštěstí jsme na blogu, takže můžu všechno vykydat najednou (ať je to mega dlouhý a nikdo se nedozví pointu, protože nekonečný texty už dneska nikoho neberou).

Horor začíná. Anebo ne?

Když jsem přijela na místo určení, začaly ke mně dotékat detailnější informace, z nichž ty nejvýraznější byly o „prosvětlování“ lesa, tedy kácení, řezání, odklízení…

Pardon, cože?

Odkdy je tohle ekologie? Všichni přece víme, že stromy se musí sázet, opečovávat, objímat.

Nebo ne?

Zdá se, že sázení stromů získalo v posledních letech na popularitě a je to dobře, protože právě stromy patří k nejdůležitějším organismům na naší planetě – pomáhají zadržovat vodu v půdě, absorbují CO2, poskytují stín, tlumí hluk a umí fůru dalších věcí. Někdy to až vypadá jako by ten, kdo v životě nezasadil ani jeden strom, byl totální ignorant, kterému je naprosto ukradené, kam ten náš svět směřuje (a řekněme si, že ke světlým zítřkům úplně ne). A naopak, člověk, který do té naší zbídačené půdy už nějaký ten stromek vpravil, nehledě na to, jestli to dávalo smysl, ať už druhem/typem stromu, lokalitou nebo ročním obdobím, je ekolog první kategorie.

Nechápejte mě špatně, vysazovat stromy je důležité, ale musí se u toho trochu přemýšlet. To, že si doprostřed svého anglického trávníku zahrabete jednu sloupovitou jabloň nikoho nespasí. Ale na instáči získáte spoustu lajků, to zas jo.

Tak dál.

Takže, když nám bylo řečeno, že hlavní náplní bude prosvětlování lesa aka porážení stromů, první věc, která mě napadla – jak moc blbě by vypadalo, kdybych se ještě před oficiálním začátkem sbalila a jela domů (a taky, co budu dělat se zbytkem dovolené)? Nakonec jsem se rozhodla zůstat, protože poučena různými životními událostmi vím, že nic není černobílé.

V akci

Ukázalo se, že „náš“ les je změtí divokého ostružiní, listnatých i jehličnatých stromů, nahuštěných těsně vedle sebe, vzájemně a nezdravě si konkurujících. Zkrátka a dobře, ty stromy vypadaly, že už ze sebe mají pěknou ponorku, což je stav, který neprospívá nikomu – ani stromům samotným, ani zvířatům, ani hmyzu. Pokud by se les nechal ladem, postupem času by se proměnil v nepropustnou divočinu, která je atraktivní maximálně pro pár brouků, a to nikterak vzácných (ale jinak no hate, běžní brouci, jste v pohodě a máme vás rádi).

Údržba lesa není jednoduchá záležitost a pokud chcete hospodařit ekologicky a zodpovědně, musíte si stanovit konkrétní cíl. Majitelé lesa, do kterého jsme přijeli dobrovolničit, se po konzultaci s odborníky rozhodli, že svoje stromy chtějí do budoucna využívat jako zdroj udržitelného, lokálního dřeva. A to nejen na topení, ale třeba i na výrobu nábytku (Třes se, Ikeo!!) nebo podlahových krytin. Zároveň by se les, vzhledem k vysokému počtu smrků a jejich rychlém růstu, mohl využít k produkci vánočních stromků, které vyrostou ve zdravém prostředí, nebudou k zákazníkům cestovat přes půlku světa a jejichž řez bude probíhat kontrolovaně tak, aby se všechno nevytěžilo během jedné zimy.

Rozkaz pro nás dobrovolníky zněl jasně – vyhledávat duby, modříny, javory, třešně, a vše, co se nacházelo přibližně 1,5 m od nich, pokácet nebo oříznout. Pokud je totiž v blízkosti jmenovaných druhů rychleji rostoucí konkurence (např. jeřáb, osika), omezí jim přístup ke světlu a živinám. A všichni víme, jak tohle nejspíš skončí. Pro ty pomalejší vzadu – prostě je to pomalu zabije.

Fáze smutku

Fázemi popírání a hněv (a u někoho smlouvání) jsme si tedy prošli už večer a náš první den se tak odehrával v duchu snahy oprostit se od toho, že devastujeme les (i když jsme už v té chvíli věděli, že to není pravda, červíček pochybností stále hlodal), druhý den si někteří z nás ještě odžili depresivní fázi a zbytek týdne už nám práce šla jako po másle. Dostali jsme se do fáze smíření.

Tedy až na případy, kdy si pro nás les připravil takové oříšky, jako několik javorů vedle sebe, několik javorů vedle sebe v kombinaci s dubem, několik javorů vedle sebe v kombinaci s dubem a modřínem, a tak dále. To jsme se pak rozhodovali podle nejlepšího vědomí a svědomí (tolik, kolik nám ho ještě po té genocidě osik zůstalo) nebo jsme přenesli tíhu zodpovědnosti na odborníka, kterého jsme měli na telefonu.

A vsadím se, že ten pán během našeho týdne přijal víc hovorů než za celý svůj dosavadní život. Vůbec bych se nedivila, kdyby se poté rozhodl změnit telefonní číslo. Nebo vyhodit mobil.

Srnec jako úhlavní nepřítel

Kromě probírky stromů jsme se věnovali i jiným činnostem, třeba zakrýváním, respektive obkládáním malých doubků a modřínků právě ořezanými kmeny a větvemi, abychom je uchránili před srnci, kteří si o ně chodí vytloukat parůžky. Dub je totiž v mládí velmi pružný a jehličí modřínů zase uvolňuje vonné silice, takže se srnečci nejen podrbou, ale užijí si i dávku aromaterapie. Což možná působí roztomile, jenže tohle „odrbávání“ kmene stromků může zapříčinit jejich nenávratné poškození.

Takže sorry miláčkové, ale tady vám pšenka nepokvete, čau a jděte o dům dál – třeba do lesa přes cestu, který jeho majitel nechává tak, jak ho někdo stvořil, respektive vysázel (a pojďme si říct, že ten „někdo“ neodvedl moc dobrou práci). Ale musíte být rychlí, protože i tady si stromy dost konkurují (a hlavně to tu evidentně nikoho moc netankuje), a tak je možné, že za chvíli už tu vaši oblíbenci nebudou.

Slovo na závěr

To důležité už bylo řečeno, tak snad už jen: Jeďte dobrovolničit, naučíte se nové věci, získáte spoustu zajímavých informací a ještě se fyzicky i mentálně zocelíte.

Enjoy!