Do košíku mezi těch dalších dvacet hovadin, pro které jste sem vlastně ani nepřišli, protože jste původně vyrazili doplnit zásoby něčeho úplně jiného. Třeba toaletního papíru, na který během té nákupní horečky samozřejmě zapomenete a budete se pro něj muset vrátit, jelikož od dob covidu všichni víme, že je to ten nejdůležitější artikl v celé domácnosti.

Ups

Nákup je úspěšně za vámi, utratili jste polovinu rodinného badžetu a máte i ten toaleťák, takže mission accomplished a jde se vybalovat. Bylinku vyndáte z tašky, možná květináček ještě vložíte do nějakého slušivého obalu, aby pěkně ladil s vaším nově nastoleným bio eko clean pure lajfstajlem, položíte ji na linku nebo na okno, aby měla dost světla, pravidelně ji zaléváte, fotíte na instáč, přidáváte hashtagy, zkrátka užíváte si společně strávený čas a možná už přemýšlíte nad tím starým známým „a žili šťastně až do smrti“.

… and downs

V téhle chvíli to nejspíš ještě netušíte, ale ta smrt už je tady, pomalu klepe na dveře, zouvá si boty a z vašeho krásného svěžího koriandru se během pár dnů stává zvadlý, depresivní chudák (to se vám s hajzlpapírem nikdy nestane). A vy se možná ptáte Proč (a pokud se neptáte, tak byste teda sakra měli, zvlášť pokud to není váš první incident, protože je čas, abyste čelili následkům svých blbých rozhodnutí – žádné strachy, na tohle jsem expert ).

Tak já vám to řeknu. Protože kupujete bylinky v supermarketu. Ale nebojte, neznamená to, že se tím pádem dostáváte na spodek společnosti. Pod vámi jsou ještě experti, kterým uschne i kaktus (hahaha). Ne, vážně. Pokud už vám někdy uschnul kaktus, zvažte návštěvu odborníka.

Na koho ten průser hodíme?

Naštěstí žijeme ve společnosti, kde neznalost sice neomlouvá, ale vždycky se najde někdo (jiný), koho ze svých prohřešků můžeme obvinit. Tak na koho to svedeme tentokrát, hm?

V tomhle případě to vypadá na kolektivní fuckup – důvodů rychlé degradace „marketových“ bylinek je totiž hned několik. Začíná to u pěstitele (jak jinak) – bylinky se nechávají růst velmi rychle, navíc v nevhodných podmínkách (mají málo světla, nevyhovující substrát a s velikostí pěstebních nádobek to taky není žádná sláva), o nesprávném způsobu skladování a vystavování teplotním šokům ani nemluvě. To vše vede k vyčerpání kořenového systému, a tím i k postupnému zániku celé rostliny.

Takže ve chvíli, kdy se rostlinka dostane k vám domů, je už vlastně jednou nohou na prkně, i když klame vzhledem. Něco jako vy, když šéfovi tvrdíte, že jste v práci šťastní a spokojení a přitom při odpoledním kafíčku rozesíláte životopisy na všechny strany, heh.

Jak z toho ven?

Dát výpověď a najít si jinou práci. A s těmi bylinkami? No… supermarketovou rostlinku můžete přesadit do lepšího substrátu a doufat v zázrak nebo ji rovnou zpracovat (např. vyrobit si pesto). Což je tak trochu opruz a celý ten nákup vlastně ztrácí pointu. Zároveň – stejně jako mnoho jiných potravin – i bylinky mohou obsahovat pesticidy a jiné nebezpečné látky, kterým je lepší se vyhnout. Abychom sami neskončili jako ti zombíci, že jo.

A úplně nejlepší volbou je se na bylinky z obchodu vyprdnout a vypěstovat si svoje vlastní. Stačí vhodný substrát, květináč (nebo záhon) a pár semínek. Skvělou volbou je pažitka, bazalka, tymián nebo třeba majoránka. I ten koriandr zvládnete.

Tak čauko!

…

Cože to?

Jedu z práce, míjím obchodní centrum a u silnice billboard: „Snesitelnější návštěva tchýně, 1190 Kč“. A na fotografii paní s kabelkou (no, moc z toho človíčka vidět není, ale dle postavy, úpravy nehtů a dalších atributů dle přetrvávajících genderových stereotypů usuzuji, že se pravděpodobně jedná o ženu). Než jsem se dostala ke sloganu „dopřejte si terapii módou“, napadlo mě, že to vypadá jako reklama na nájemného vraha, který za tisícovku a nějaké drobné vyřeší váš problém… Tak nic.

Za týden další billboard. Lodičky. „Méně bolestivý rozchod, 990 Kč.“ Okej.

Trocha poctivého nasrání na úvod

Prostě mi to nedá a musím do toho šťournout. Přijde mi zajímavé, že tahle kampaň očividně cílí na ženy. Proč jinak na těch fotkách vidíme kabelku a lodičky a ne třeba vrtačku a kravatu (ať to striktní dělení na „mužské“ a „ženské“ pořádně dokrmíme)? Odpovím si sama. Protože všechny ženy rády courají po obchodech, všechny ženy milují hadříky a nakupování je pro ně největším koníčkem. Když tedy nepočítáme vaření, žehlení a další domácí (=ženské) práce.

Muži na něco takového samozřejmě nemají čas; musí totiž makat, aby ženské měly ty kabelky a lodičky z čeho zaplatit.

Tak, teď jsem vyplivala trochu jedu, ale nebojte, jsem ok, odpoledne si zajedu koupit něco na sebe

Řešení nebo vlastně vůbec

Představte si tu situaci. Sedíte u tchyně, která vás naprosto vysírá, ale tentokrát jste vůči všem pichlavým poznámkám imunní, protože s sebou máte novou kabelku (je to takový váš emotional support plyšák). Nebo se dozvíte, že váš milovaný potomek chodí za školu, nebo vás naštve někdo v práci, nebo nestihnete schůzku, nebo, nebo… Všechno vyřeší peníze, respektive věci.

Vážně?

Ne.

Sorry.

Už samotný pojem „vyřeší“ v tomhle ohledu nedává smysl, že. Ta koupená věc vám sice krátkodobě udělá radost, ale napravit vztahy v rodině nebo zlepšit vaši životní úroveň nedokáže. Schválně, zkuste si vzpomenout na nějaký nepěkný zážitek, kterým jste si v nedávné době prošli. Co vám pomohlo se přes něj přenést? Vsadím se, že nákup něčeho nového určitě ne. Tedy pokud tím „zážitkem“ nebyly třeba ukradené boty nebo rozbitý telefon, že.

Pojďme z toho obvinit někoho (něco) jiného – dopamin

Může za vznik shopaholiků dopamin? Tak trochu. Uvolňování dopaminu, látky, která je spojena s odměnou, potěšením a uspokojením, dokáže zmírnit stres a negativní emoce. Ale jen dočasně… Takže bacha.

Princip je jednoduchý – jdete do obchodu, vybíráte, hledáte, porovnáváte. Zkrátka, soustředíte se na nákup a váš mozek nemá prostor, aby se zabýval něčím jiným (= tím, jak váš život stojí za prd). Alespoň na chvíli. Zaplacením a tím pádem převzetím vlastnictví nad danou věcí (a ne, nebudeme sem tahat Duška a jeho pindy o tom, že nikdo nic nevlastní) dosahujeme cíle a tím i pocitu uspokojení.

Potíž je v tom, že krátkodobé působení dopaminu neřeší podstatu problému; je jen jakousi náplastí na to, co nás skutečně trápí. A dopaminového nájezdu využívá i ta naše zmíněná reklama. Úplně vidím, jak se směje a mne si ručičky: „Jen si pojď tu svoji blbou náladu přebít utrácením. Nikdo tě nemá rád, ani my ne, ale tvoje penízky ano.“

Dejte už té tchyni svátek

No a co ten druhý slogan: méně bolestivý rozchod, abychom se pořád neotírali jen o tu tchýni? Duševní nebo mentální bolest nezmizí tím, že si něco koupíte. Jak jsme si řekli, uvolněný dopamin sice chvilkově uleví, ale z porozchodové depky vás nedostane. Na to vám pomůže čas, vybrečet se, sejít se s kamarády, dělat něco, co vás přivede na jiné myšlenky (a nemyslím tím vyrazit po krámech, to je snad jasné), zajít na procházku, svěřit se do rukou odborníka; možností je mnoho. I kdybyste měli jen vzteky bušit do polštáře, určitě je to lepší, než si objednat stopadesátého Labubu.

A zase ta ekologie

Emočním a impulsivním utrácením si navíc zaděláváte na další problémy. Obzvlášť pokud nejste tou pověstnou nejostřejší tužkou v penále – snadno spadnete do spirály půjček, dluhů, exekucí, vězení (no, tady už se ta spirála, respektive kruh, vlastně uzavírá) a tak dále. A pokud si sami sebe nevážíte a je vám ukradené, co s vámi bude, myslete na to, že ostatním to ukradené není a vaše neuvážené nákupy škodí celé planetě.

Když dopamin vyprchá, člověk si často uvědomí, že si domů přinesl úplnou blbost, kterou nepotřebuje a která se mu vlastně ani tak moc nelíbí. Jenže ne každé zboží lze vrátit, vyměnit, prodat a bohužel – někdy ani darovat. Jedním z důvodů je prostý fakt, že podobných věcí existuje tolik, že už je nikdo nechce ani zadarmo.

A tak se nám ty věcičky kupí a kupí. Doma, v popelnicích, na skládkách.

Dobrým příkladem pro naši „terapii módou“ je právě oblečení. Pokud nemáte opravdu originální kousek (nebo naopak úplně obyčejný kousek vyhajpovaný sociálními sítěmi), těžko se ho zbavíte. A tak putuje přinejlepším do kontejneru na textil (ale řekněmě si upřímně – ani to není všespásné) nebo prostě do „komunálu“ a na skládku. A pobyde si tu dost dlouho, klidně i desítky let (tedy ještě mnohem déle než vy v tom vězení, až vás dožene to vaše neuvážené rozhazování). Jasně, rozhodující je mimo jiné materiál, jenže…

…vezměme si třeba bavlnu. Ta je na tom teoreticky mnohem lépe než polyester, protože např. bavlněné tričko by se mělo rozložit do 6 měsíců, kdežto polyesterovému tričku to může trvat až 200 let; potíž je v tom, že se bavíme o procesu v ideálních podmínkách, které ale na skládkách nepanují, bohužel… Takže to tričko, které máte právě teď na sobě, může hnít na skládce ještě ve chvíli, až budete v zemi hnít i vy

A když jsme u těch skládek, což je téma samo o sobě, pojďme si ještě připomenout, že rozklad, ke kterému zde dochází, produkuje emise plynů přispívající k negativním změnám klimatu. Kromě CO2 (oxid uhličitý) je přítomen také hliník metan, hořlavá a výbušná záležitost (jestli jste někdy přemýšleli jak to, že pořád někde hoří skládka, tady máte odpověď). Kromě těchto dvou plynů putují do ovzduší i další mňamky jako toulen, benzen, chloroform a taky spousty dalších látek, které ještě ani neznáme. Dobrou chuť.

A přitom taková blbost

Uf, to bylo něco. Člověk by neřekl, kolik potenciálních potíží s sebou přináší jedna marketingová kampaň! Ale třeba vás to přesvědčí, abyste příště svoje problémy řešili jinak a lépe. A udržitelněji. Nejen pro sebe, ale i pro ty, které máte rádi (a tím pádem i pro ty, které rádi nemáte, ale s tím se prostě musíte vyrovnat).

A až na vás příště přijde depka, zajděte si radši na procházku nebo si zacvičte. Obojí je zadarmo a dopamin to z vás dostane taky. A pokud ani to nezabere, zkuste třeba terapii, ale tu opravdovou.

Papa