Zní to trochu jako ze seriálu Hvězdná brána s Goa’uldy a jejich hostiteli, jenže tady by se dalo polemizovat nad tím, zda se opravdu jedná o symbiózu, potažmo vzájemný prospěch. Je pravda, že Goa’uldi pomáhali udržovat tělesnou schránku své… ehm… oběti?… ve skvělé kondici, ale nabízí se otázka, jak velká výhra to pro toho hostitele byla…

Zkuste si to představit – žádná rýmička, bolavé zuby, migréna. Nikdy jste nebyli v lepší kondici. Ale taky jste v sobě neměli slizkou příšerou, která vás v podstatě jen využívá pro dosažení svých cílů. A nemluvíme o založení rodiny, stavbě domu nebo rozjetí byznysu, ale o zotročení lidstva a dalších obyvatel vesmíru. Hnus, velebnosti.

Zpět k tématu

Tak se zase uklidníme a vrátíme se ke původnímu tématu. Kombucha, tedy nápoj, který se z násady kombuchy vyrábí, je v podstatě fermentovaný čaj. Hodně oslazený čaj. A nejspíš vás to šokuje, ale kombucha pochází z Číny jako další miliarda věcí, které jsme od nich převzali (hlavně, že teď je pořád hejtujeme, že si odněkud něco přeberou a začnou to sami vyrábět). Bohužel se mi nepodařilo vypátrat, jakým způsobem na kombuchu tamní obyvatelé přišli, ale představuju si, že to byla náhoda na způsob objevení penicilinu. Prostě si osladili čaj, zapomněli na něj, pak ho zase objevili, někdo se napil a nejen, že ten někdo neumřel, ale ukázalo se, že je to docela fajn pitíčko a už to jelo.

A to bychom nebyli my, lidé moderní doby, abychom z něčeho, co se používá už stovky let, neudělali „superpotravinu“, „recept na dlouhověkost“ a takovou tu pseudoreklamu „používejte tuto ingredienci abyste se zbavili ledvinových kamenů“ nebo „objevila nápoj nesmrtelnosti a všichni ji teď nenávidí“, která na nás vyskakuje při čtení Novinek a dalších erudovaných online deníků.

No, jenže kombucha je fakt super a dle mého názoru si ten hajp prostě zaslouží. A taky se kvůli její popularitě nevypalují plantáže, nekácí lesy, nezabíjí zvířata a nevykořisťují lidi (to spíš my vykořisťujeme ty nebohé bakterie). Dle dostupných informací je kombucha velice zdraví prospěšná, obsahuje vitamíny, minerály a různé kyseliny, které vám pomůžou se žaludečními problémy, oslabenou imunitou, hubnutím, trávením… Dál se rozepisovat nebudu, protože to, jaké zázraky tenhle nápoj dovede, se dočtete na x webových stránkách a proč bychom nosili dříví do lesa, že.

Jen nezapomeňte, že ne všechno na těch internetech je pravda, takže pokud na základě nějakého rádoby odborného článku budete očekávat, že vám pití kombuchy vyřeší vypadávání vlasů nebo poruchu erekce, můžete být zklamaní…

Kombuchu znám už docela dlouhou dobu, sice ne tak dlouhou, jako Číňané, ale určitě delší, než je ten její boom v posledních letech. Oblíbila jsem si ji díky té sladké, naoctovatělé chuti, která mi – zvlášť v létě – přijde velice osvěžující. A pokud mám pocit, že moje zažívání není úplně v pohodě, lupnu tam malou skleničku a jsem dobrá. Tím za mě k pozitivním účinkům na zdraví… Wow.

Rozvedu to. Trochu.

Hlavním důvodem je nejspíš to, že nemám žádné zdravotní problémy (klepy klep) a můj životní styl je na dost dobré úrovni (no… zase si nepředstavujte Bryana Johnsona, ale dovolím si tvrdit, že jsem na tom určitě mnohem lépe než spousta mých vrstevníků), a tak těžko říct, zda za ten můj stav může kombucha nebo něco úplně jiného. Takže jestli si kombucha poradí s vypadávání vlasů a poruchou erekce vám bohužel nepovím.

No, a protože (nebo právě proto?) kombuchu piju velmi často, přestalo mě bavit ji kupovat. Jednak ne všechny dostupné mi chutnaly (moc sladké, málo octové, moc ochucené), a ty, které mi chutnaly, u nás v lokální vesnické večerce nemají. A já nebudu jezdit 20 minut do města, protože ekologie, peníze za benzin, lenost a tak dále. Dalším aspektem byla cena – jako pardon, ale 400 ml za 60 korun? Odmítám.

Takže co? Vyrábím si kombuchu doma. A řeknu vám – proč jsem to neudělala dřív? Je to snadné, chutné, levné a občas i trochu vzrůšo. Třeba když přemýšlíte, jestli už to stočit nebo ještě pár dnů vydržet, jaký použijete čaj, kolik toho tentokrát uděláte… Hobby jako blázen.

Jak to dělám

Výroba kombuchy je tak jednoduchá, že bych možná ani neměla používat slovo „výroba“, ale co už. Stačí vám zelený nebo černý čaj, cukr a násada kombuchy. Jo a taky nějaká vhodná nádoba. Já jsem využila velkou lahev na limonádu, kterou jsem si pořídila asi před 6 lety na oslavy a návštěvy, než jsem si uvědomila, že mě vlastně tyhle události vůbec nebaví a přestala jsem si domů zvát lidi

Sice to trvalo, ale nádoba se tak nakonec dočkala využití a kohoutek se navíc ukázal jako super praktický pro průběžné ochutnávání nápoje. Ale jinak úplně dobře poslouží třeba zavařovačka (ideálně taková ta obrovská „hospodská“ od nakládaček). Násadu kombuchy jsem koupila ve zdravé výživě asi za 100 Kč. Značku Stevikom jsem zvolila z toho důvodu, že jinou neměli

Svoji první (a zároveň nejlepší, tudíž i nejčastěji připravovanou) kombuchu jsem udělala z 1 litru bio sypaného černého čaje a 80 g cukru. Postup je opravdu primitivní (pokud nejste jeden z těch lidí, kteří spálí i čaj, v tom případě vám nedoporučuju se o kombuchu ani pokoušet, protože základem je právě čaj): uvařit čaj, nasypat do něj cukr, nechat čaj vychladnout, přelít ho do větší skleněné nádoby (bez víčka – místo toho se použije kousek látky) a dát do něj násadu.

Nápoj pak necháte fermentovat na místě, kde je pokojová teplota a kam na něj nedosáhne sluníčko. A dostáváme se k nejtěžší fázi – čekání. Podle návodu na mé násadě by se měla kombucha nechat zrát až 20 dnů, na což já ale většinou kašlu.

Kombuchu dělám stále dokola, takže chudinka násada si moc neodpočine – přiznávám, že v tomto vztahu jsem spíš ten Goa’uld já. Ale když už jí chci dopřát volno (většinou proto, že já mám volno), vyndám ji, a i s trochou čaje, respektive hotové kombuchy, přendám do menší zavařovačky a schovám do lednice. Tam na mě bude trpělivě čekat, dokud se k ní opět nevrátím… Toxická dynamika jako vyšitá.

Co k tomu dodat? Kombucha je prostě boží a kdo nevěří, ať tam běží… a zkusí si ji taky vyrobit.

Enjoy!

…

Cože to?

Jedu z práce, míjím obchodní centrum a u silnice billboard: „Snesitelnější návštěva tchýně, 1190 Kč“. A na fotografii paní s kabelkou (no, moc z toho človíčka vidět není, ale dle postavy, úpravy nehtů a dalších atributů dle přetrvávajících genderových stereotypů usuzuji, že se pravděpodobně jedná o ženu). Než jsem se dostala ke sloganu „dopřejte si terapii módou“, napadlo mě, že to vypadá jako reklama na nájemného vraha, který za tisícovku a nějaké drobné vyřeší váš problém… Tak nic.

Za týden další billboard. Lodičky. „Méně bolestivý rozchod, 990 Kč.“ Okej.

Trocha poctivého nasrání na úvod

Prostě mi to nedá a musím do toho šťournout. Přijde mi zajímavé, že tahle kampaň očividně cílí na ženy. Proč jinak na těch fotkách vidíme kabelku a lodičky a ne třeba vrtačku a kravatu (ať to striktní dělení na „mužské“ a „ženské“ pořádně dokrmíme)? Odpovím si sama. Protože všechny ženy rády courají po obchodech, všechny ženy milují hadříky a nakupování je pro ně největším koníčkem. Když tedy nepočítáme vaření, žehlení a další domácí (=ženské) práce.

Muži na něco takového samozřejmě nemají čas; musí totiž makat, aby ženské měly ty kabelky a lodičky z čeho zaplatit.

Tak, teď jsem vyplivala trochu jedu, ale nebojte, jsem ok, odpoledne si zajedu koupit něco na sebe

Řešení nebo vlastně vůbec

Představte si tu situaci. Sedíte u tchyně, která vás naprosto vysírá, ale tentokrát jste vůči všem pichlavým poznámkám imunní, protože s sebou máte novou kabelku (je to takový váš emotional support plyšák). Nebo se dozvíte, že váš milovaný potomek chodí za školu, nebo vás naštve někdo v práci, nebo nestihnete schůzku, nebo, nebo… Všechno vyřeší peníze, respektive věci.

Vážně?

Ne.

Sorry.

Už samotný pojem „vyřeší“ v tomhle ohledu nedává smysl, že. Ta koupená věc vám sice krátkodobě udělá radost, ale napravit vztahy v rodině nebo zlepšit vaši životní úroveň nedokáže. Schválně, zkuste si vzpomenout na nějaký nepěkný zážitek, kterým jste si v nedávné době prošli. Co vám pomohlo se přes něj přenést? Vsadím se, že nákup něčeho nového určitě ne. Tedy pokud tím „zážitkem“ nebyly třeba ukradené boty nebo rozbitý telefon, že.

Pojďme z toho obvinit někoho (něco) jiného – dopamin

Může za vznik shopaholiků dopamin? Tak trochu. Uvolňování dopaminu, látky, která je spojena s odměnou, potěšením a uspokojením, dokáže zmírnit stres a negativní emoce. Ale jen dočasně… Takže bacha.

Princip je jednoduchý – jdete do obchodu, vybíráte, hledáte, porovnáváte. Zkrátka, soustředíte se na nákup a váš mozek nemá prostor, aby se zabýval něčím jiným (= tím, jak váš život stojí za prd). Alespoň na chvíli. Zaplacením a tím pádem převzetím vlastnictví nad danou věcí (a ne, nebudeme sem tahat Duška a jeho pindy o tom, že nikdo nic nevlastní) dosahujeme cíle a tím i pocitu uspokojení.

Potíž je v tom, že krátkodobé působení dopaminu neřeší podstatu problému; je jen jakousi náplastí na to, co nás skutečně trápí. A dopaminového nájezdu využívá i ta naše zmíněná reklama. Úplně vidím, jak se směje a mne si ručičky: „Jen si pojď tu svoji blbou náladu přebít utrácením. Nikdo tě nemá rád, ani my ne, ale tvoje penízky ano.“

Dejte už té tchyni svátek

No a co ten druhý slogan: méně bolestivý rozchod, abychom se pořád neotírali jen o tu tchýni? Duševní nebo mentální bolest nezmizí tím, že si něco koupíte. Jak jsme si řekli, uvolněný dopamin sice chvilkově uleví, ale z porozchodové depky vás nedostane. Na to vám pomůže čas, vybrečet se, sejít se s kamarády, dělat něco, co vás přivede na jiné myšlenky (a nemyslím tím vyrazit po krámech, to je snad jasné), zajít na procházku, svěřit se do rukou odborníka; možností je mnoho. I kdybyste měli jen vzteky bušit do polštáře, určitě je to lepší, než si objednat stopadesátého Labubu.

A zase ta ekologie

Emočním a impulsivním utrácením si navíc zaděláváte na další problémy. Obzvlášť pokud nejste tou pověstnou nejostřejší tužkou v penále – snadno spadnete do spirály půjček, dluhů, exekucí, vězení (no, tady už se ta spirála, respektive kruh, vlastně uzavírá) a tak dále. A pokud si sami sebe nevážíte a je vám ukradené, co s vámi bude, myslete na to, že ostatním to ukradené není a vaše neuvážené nákupy škodí celé planetě.

Když dopamin vyprchá, člověk si často uvědomí, že si domů přinesl úplnou blbost, kterou nepotřebuje a která se mu vlastně ani tak moc nelíbí. Jenže ne každé zboží lze vrátit, vyměnit, prodat a bohužel – někdy ani darovat. Jedním z důvodů je prostý fakt, že podobných věcí existuje tolik, že už je nikdo nechce ani zadarmo.

A tak se nám ty věcičky kupí a kupí. Doma, v popelnicích, na skládkách.

Dobrým příkladem pro naši „terapii módou“ je právě oblečení. Pokud nemáte opravdu originální kousek (nebo naopak úplně obyčejný kousek vyhajpovaný sociálními sítěmi), těžko se ho zbavíte. A tak putuje přinejlepším do kontejneru na textil (ale řekněmě si upřímně – ani to není všespásné) nebo prostě do „komunálu“ a na skládku. A pobyde si tu dost dlouho, klidně i desítky let (tedy ještě mnohem déle než vy v tom vězení, až vás dožene to vaše neuvážené rozhazování). Jasně, rozhodující je mimo jiné materiál, jenže…

…vezměme si třeba bavlnu. Ta je na tom teoreticky mnohem lépe než polyester, protože např. bavlněné tričko by se mělo rozložit do 6 měsíců, kdežto polyesterovému tričku to může trvat až 200 let; potíž je v tom, že se bavíme o procesu v ideálních podmínkách, které ale na skládkách nepanují, bohužel… Takže to tričko, které máte právě teď na sobě, může hnít na skládce ještě ve chvíli, až budete v zemi hnít i vy

A když jsme u těch skládek, což je téma samo o sobě, pojďme si ještě připomenout, že rozklad, ke kterému zde dochází, produkuje emise plynů přispívající k negativním změnám klimatu. Kromě CO2 (oxid uhličitý) je přítomen také hliník metan, hořlavá a výbušná záležitost (jestli jste někdy přemýšleli jak to, že pořád někde hoří skládka, tady máte odpověď). Kromě těchto dvou plynů putují do ovzduší i další mňamky jako toulen, benzen, chloroform a taky spousty dalších látek, které ještě ani neznáme. Dobrou chuť.

A přitom taková blbost

Uf, to bylo něco. Člověk by neřekl, kolik potenciálních potíží s sebou přináší jedna marketingová kampaň! Ale třeba vás to přesvědčí, abyste příště svoje problémy řešili jinak a lépe. A udržitelněji. Nejen pro sebe, ale i pro ty, které máte rádi (a tím pádem i pro ty, které rádi nemáte, ale s tím se prostě musíte vyrovnat).

A až na vás příště přijde depka, zajděte si radši na procházku nebo si zacvičte. Obojí je zadarmo a dopamin to z vás dostane taky. A pokud ani to nezabere, zkuste třeba terapii, ale tu opravdovou.

Papa